čtvrtek 25. května 2017

Z kačátka labutí..

Bolelo to.. Strašně moc..
Trvalo to bezmála čtyři dlouhý roky.. 
A já to neviděla.. Nevšimla jsem si tý obrovský změny.. Toho pokroku.. 
Až když přišel ON.. 
Ne, nemám na mysli žádnýho dokonalýho prince, díky kterýmu bych nasadila ty růžový brejle a všechny problémy by, jako mávnutím kouzelnýho proutku, zmizely.. Vůbec to nebylo tak snadný a pohádkový.. 

Za tou změnou od úplnýho začátku stál člověk, kterej si ke mně hledal cestu dlouho.. Jak mi řekl až teď, po těch letech, co mě zná.. Vždycky věděl, že ve mně je víc.. Že tam někde uvnitř.. Jsem to sluníčko.. Silná holka, co se nebojí.. Ambiciozní jedinec.. Vlastně.. To říkal vždycky.. Ale já neposlouchala.. Nevěřila jsem mu.. Byly to pro mě jen řeči do větru.. Měla jsem v sobě obrovský blok.. Vždycky jsem sama sobě tvrdila, že nejsem hezká holka.. Že nemůžu být v něčem dobrá.. Že vždycky bude někdo lepší.. Že na něco nemám.. Že nejlepší prostě bude, když zůstanu sedět v koutě na tom zadku a nebudu se do ničeho moc plést.. Pak prostě počkám, až na mě zbyde nějakej ten chlap.. Nebudu se o nic moc snažit, protože na to stejně nemám.. 

A pak najednou.. 
Po tom, co přišlo vyhoření.. Jo, v mých 19ti letech.. Po čtyřech letech makání.. Totálního odevzdání se škole.. Jsem stále jen krok před zkouškou dospělosti.. Stačilo málo.. A měla bych to.. Ale přišly pocity, na který hrozně nerada vzpomínám.. Nechtěla jsem na sobě pracovat.. Neměla jsem motivaci.. Chtěla jsem to všechno zahodit.. Neviděla jsem důvod, proč se snažit.. Systém českého školství mi přišel děsně nespravedlivej.. Nechtěla jsem v tom pokračovat.. 

Zázrakem, kterému dodnes nerozumím, jsem tu zkoušku dospělosti pokořila.. A věděla, že potřebuju změnu.. Že potřebuju zase najít samu sebe.. Protože TOHLE jsem nebyla já.. 
A tak jsem odletěla za "malou louži".. 
Bez peněz.. S obrovským strachem.. Ale i s hromadou odhodlání.. 
Tam přišlo spoustu kopanců.. Ale teď už vím, že jsem je všechny potřebovala.. 
Stačilo půl roku.. Půl roku v jiným prostředí.. S jinými lidmi.. Ale hlavně sama se sebou.. 
A vrátila jsem se jako jinej člověk.. 

Byla jsem to já, ještě v lepší verzi.. 
Ale nevšimla jsem si toho.. 
Pak jsem se měla sejít s NÍM.. Po těch čtyřech letech.. 
Přišel ke stolu, viděl mě a zůstal stát.. Nikdy jsem neviděla takový údiv.. Nemusela jsem říct nic.. On se podíval a viděl TO.. Viděl něco, čeho jsem si já do tý doby nevšimla.. 
Když si sedl a začal se ptát, jak se mám.. Já vyprávěla.. On celou dobu mlčel, na tváři měl ten úsměv, který jsem už dlouho neviděla.. 
Řekla jsem mu úplně všechno.. 
On se na mě pak podíval, těma modrýma očima.. Široce se usmál a řekl "Věděl jsem, že to dokážeš.. Vždycky jsem to věděl.. Je to tady.. Z kačátka se stala labuť"

A pak jsme se společně znovu podívali na ten kus cesty, který jsem ušla.. 
Jak jsem pod tou tvrdou skořápkou našla tu silnou holku..Která teď už ví, že si může plnit svý sny. Že to dokáže. Že může mít svůj vlastní názor. Že nemusí do náruče skákat každýmu chlapovi, kterej se na ní po dvou pivech usměje.. Že má na víc. Že nemusí sedět doma na zadku. 

Abych nikdy nezapomněla..!

A přesně tehdy jsem na sebe začala být pyšná. Teď už se to nebojím říct.. 
Začala jsem si sama sebe vážit. Vnímala jsem tu změnu. A to dělám pořád. 
Vždycky, když mi není nejlíp, vzpomenu si na to, jaká jsem byla.. Co jsem prožila a jaká jsem teď.. 
A děkuju hlavně JEMU, že mi celou tu dobu věřil.. Že nezapomněl.. 
A hlavně.. Že se vrátil.. Že mě pořád stejně podporuje..
A nikdy nezapomenu na ty slzy, co se mu leskly v očích, když se na mě díval a viděl úplně jinou holku.. Viděl tu, ve kterou doufal, že jí jednou uvidí.. 

A pak řekl to všechno, co jsem chtěl.a slyšet celý ty roky.. 
Že vnímá to silný pouto mezi námi dvěma.. Že mi děkuje za to, že jsem ho k sobě tak pustila.. A že tu pro mě vždycky bude.. A znovu opakoval, jak moc je hrdý.. 

Nemůžui do jednoho článku nacpat všechny ty pocity, co jsem měla a mám.. Ale snad jsem alespoň trošku nastínila, jak se věci mají  a jak moc jsem vděčná za to, jak mi všechny ty události otevřely oči.. 

Ale na závěr.. 

Pane učiteli.. 
Moc Vám děkuju! <3 

pondělí 12. prosince 2016

Pochybnosti..

Návrat z Anglie.. Zpátky domů. S sebou přinesl mnoho změn..
Odjížděla jsem ještě jako studentka, co nikdy neměla pořádné starosti.. Teda.. Já jsem si v té době myslela, jak jsem děsně zkušená, čím vším jsem si už prošla a kolik jsem toho zvládla.. Cejtila jsem se jako děsně silná holka, velká hvězda..

Ale najednou jsem přijela.. Růžový brejle mi spadly někde cestou.. A já začala pociťovat, co všechno obnáší ten dospěláckej život..
Když vám na telefonu naskakují upomínky za nezaplacený složenky..
Když strávíte několik odpolední oběháváním pojišťoven a úřadů..
Když sedíte naprosto bezradní u emailu..
Když už jste několikrát předělali své CV, ale pořád vám zaměstnavatelé netrhají ruce..

A právě tenhle moment je pro mě teď ten nejvíc bolestivej..
Dřela jsem čtyři roky ve škole, kde mě ujišťovali, jak snadno najdu práci.. Jak je to skvělej obor..
A když došlo na lámání chleba.. Zařazuju se do kategorie pro zaměstnavatele nelukrativních absolventů bez praxe s tuctovým oborem..


A najednou se všechny ty moje plány rozpadají jako domeček z karet,..
Jak si snadno najdu práci, budu samostatná a finančně nezávislá.. A začnu studovat tu vysněnou VOŠku dálkově.. A všechno budu bravurně zvládat..

Životopisů byly desítky..
Odpovědí přišlo několik.. A ty pozitivní bohužel jen z bank a pojištoven..
Mám žaludek na to, abych nutila lidem něco, co bych sama nechtěla? Aby po mě někdo řval, že neplnim nereálnej plán?
Asi ne..
Dřív mi tohle zaměstnání přišlo vlastně celkem fajn.. Práce s lidmi, proč ne? Ale.. Když to začne člověk trošku zkoumat.. Přijde na to, že to zas taková hitparáda nebude.. Vlastně vůbec ne.. A dojde vám, proč odtamtud lidé tak moc odcházejí.. A proč většina zaměstnanců jsou právě absolventi..

A tak, pomalu ale jistě padajíc ke dnu, odesílám další životopisy a bilancuju nad svým životem..
Mohla jsem teď sedět v lavici na vejšce.. Bez starostí..
Ale já jsem si musela vybrat tu složitější cestu (jinak bych to už snad ani nebyla já)..
Tak teď musím bojovat..

sobota 3. prosince 2016

S odletem přišla změna..

O tom, že můj život potřeboval razantní změnu jsem psala minule.. Odletu jsem se nemohla dočkat.. Na letišti v Praze jsem ještě pořád byla vysmátá.. Pas jsem nechala zkontrolovat toho nejhezčího ze všech přítomných policistů a říkala jsem si "Vidíš? A tohle tu necháváš. Blázne." Ale něco ve mně křičelo, že musím.

Krize nastala, když jsem vylezla z letdla v Londýně, vyzvedla si ten zatraceně těžkej kufr a zůstala stát v hale, kde měl být taxikář.. Ale nebyl.. Najednou jsem byla úplně sama. V cizí zemi, s celým svým životem ve dvou kufrech. A začala jsem pochybovat. Co když dělám chybu? Co když tady vůbec nemám být?

Třicet minut paniky ale pak vystřídala euforie, když jsem projížděla Londýnem a taxíkař vyprávěl, jak krásná je to země. Zase jsem si byla jistá v kramflecích.

Začátky byly těžký. Ale to je všeobecně známo.
Svůj život jsem musela změnit od naprostých základů. Musela jsem se naučit jinak stlát postel, jinak skládat nádobí do myčky, přijít na to, co se mi děti snaží sdělit.. Musela jsem pochopit, že najednou nemám zodpovědnost jenom za sebe..

Potřebovala jsem zapomenout na svoje problémy. Potřebovala jsem se dostat z tý hluboký černý studny, do který jsem spadla v Čechách.. Nechtěla jsem, aby mě někdo tahal. Věděla jsem, že tenhle boj musím vyhrát sama. Sama se sebou. Faktem totiž je, že sami sobě můžete chvíli lhát.. Ale když to budete dělat dlouho, sami se ztratíte.. A těžko se dostává ven..

I když jsem na začátku prolila hodně slz.. I když jsem kolikrát skoro balila kufry.. A přesvědčovala sama sebe, že by mi doma bylo líp, že by všechno bylo jednodušší.. Věděla jsem, že návrat do zajetých kolejí by mi akorát ještě víc ublížil.. Že bych možná sice oddálila tu obávanou chvílku, kdy se budu muset postavit čelem k pravdě.. Ale nic by to nevyřešilo..

A tak jsem se každou minutu, hodinu za hodinou, den za dnem rvala za to, abych se zase sama postavila na nohy.. Abych zase svůj život dostala tam, kde byl.. Někdy.. Někdy dávno..

A pochopila jsem, že je v pořádku být na dně, když ale víte, že tam nechcete zůstat, že se chcete zvednout.. Taky jsem pochopila, že i velký holky můžou brečet, ale že musí umět přestat.. Zjistila jsem, že člověk je ještě několikrát silnější, než si opravdu myslí.. A že nejvíc zabrat musí právě tehdy, když se cítí naprosto poraženej..

Konečně jsem se vykašlala na neustálý hlídání názorů ostatních.. Pochopila jsem, že můj život nežije nikdo jinej, žiju ho já.. A že ho mám jen jeden.. Že už mi nikdo nedá druhej pokus.. Tak že bych se měla sakra snažit, abych nemusela litovat.. Taky mi došlo, že nemůžu věčně čekat na někoho, kdo mi přinese štěstí.. Že bych se měla naučit mít ráda sebe, být šťastná sama a pak se o něj s někým podělit..

O tom, jestli mi to všechno vydrželo, jaká jsem teď a jací jsou policisté v Anglii.. Tak o tom zase v dalším článku. :)

Děkuju za Vás!
S láskou,

Vaše D.