pondělí 12. prosince 2016

Pochybnosti..

Návrat z Anglie.. Zpátky domů. S sebou přinesl mnoho změn..
Odjížděla jsem ještě jako studentka, co nikdy neměla pořádné starosti.. Teda.. Já jsem si v té době myslela, jak jsem děsně zkušená, čím vším jsem si už prošla a kolik jsem toho zvládla.. Cejtila jsem se jako děsně silná holka, velká hvězda..

Ale najednou jsem přijela.. Růžový brejle mi spadly někde cestou.. A já začala pociťovat, co všechno obnáší ten dospěláckej život..
Když vám na telefonu naskakují upomínky za nezaplacený složenky..
Když strávíte několik odpolední oběháváním pojišťoven a úřadů..
Když sedíte naprosto bezradní u emailu..
Když už jste několikrát předělali své CV, ale pořád vám zaměstnavatelé netrhají ruce..

A právě tenhle moment je pro mě teď ten nejvíc bolestivej..
Dřela jsem čtyři roky ve škole, kde mě ujišťovali, jak snadno najdu práci.. Jak je to skvělej obor..
A když došlo na lámání chleba.. Zařazuju se do kategorie pro zaměstnavatele nelukrativních absolventů bez praxe s tuctovým oborem..


A najednou se všechny ty moje plány rozpadají jako domeček z karet,..
Jak si snadno najdu práci, budu samostatná a finančně nezávislá.. A začnu studovat tu vysněnou VOŠku dálkově.. A všechno budu bravurně zvládat..

Životopisů byly desítky..
Odpovědí přišlo několik.. A ty pozitivní bohužel jen z bank a pojištoven..
Mám žaludek na to, abych nutila lidem něco, co bych sama nechtěla? Aby po mě někdo řval, že neplnim nereálnej plán?
Asi ne..
Dřív mi tohle zaměstnání přišlo vlastně celkem fajn.. Práce s lidmi, proč ne? Ale.. Když to začne člověk trošku zkoumat.. Přijde na to, že to zas taková hitparáda nebude.. Vlastně vůbec ne.. A dojde vám, proč odtamtud lidé tak moc odcházejí.. A proč většina zaměstnanců jsou právě absolventi..

A tak, pomalu ale jistě padajíc ke dnu, odesílám další životopisy a bilancuju nad svým životem..
Mohla jsem teď sedět v lavici na vejšce.. Bez starostí..
Ale já jsem si musela vybrat tu složitější cestu (jinak bych to už snad ani nebyla já)..
Tak teď musím bojovat..

sobota 3. prosince 2016

S odletem přišla změna..

O tom, že můj život potřeboval razantní změnu jsem psala minule.. Odletu jsem se nemohla dočkat.. Na letišti v Praze jsem ještě pořád byla vysmátá.. Pas jsem nechala zkontrolovat toho nejhezčího ze všech přítomných policistů a říkala jsem si "Vidíš? A tohle tu necháváš. Blázne." Ale něco ve mně křičelo, že musím.

Krize nastala, když jsem vylezla z letdla v Londýně, vyzvedla si ten zatraceně těžkej kufr a zůstala stát v hale, kde měl být taxikář.. Ale nebyl.. Najednou jsem byla úplně sama. V cizí zemi, s celým svým životem ve dvou kufrech. A začala jsem pochybovat. Co když dělám chybu? Co když tady vůbec nemám být?

Třicet minut paniky ale pak vystřídala euforie, když jsem projížděla Londýnem a taxíkař vyprávěl, jak krásná je to země. Zase jsem si byla jistá v kramflecích.

Začátky byly těžký. Ale to je všeobecně známo.
Svůj život jsem musela změnit od naprostých základů. Musela jsem se naučit jinak stlát postel, jinak skládat nádobí do myčky, přijít na to, co se mi děti snaží sdělit.. Musela jsem pochopit, že najednou nemám zodpovědnost jenom za sebe..

Potřebovala jsem zapomenout na svoje problémy. Potřebovala jsem se dostat z tý hluboký černý studny, do který jsem spadla v Čechách.. Nechtěla jsem, aby mě někdo tahal. Věděla jsem, že tenhle boj musím vyhrát sama. Sama se sebou. Faktem totiž je, že sami sobě můžete chvíli lhát.. Ale když to budete dělat dlouho, sami se ztratíte.. A těžko se dostává ven..

I když jsem na začátku prolila hodně slz.. I když jsem kolikrát skoro balila kufry.. A přesvědčovala sama sebe, že by mi doma bylo líp, že by všechno bylo jednodušší.. Věděla jsem, že návrat do zajetých kolejí by mi akorát ještě víc ublížil.. Že bych možná sice oddálila tu obávanou chvílku, kdy se budu muset postavit čelem k pravdě.. Ale nic by to nevyřešilo..

A tak jsem se každou minutu, hodinu za hodinou, den za dnem rvala za to, abych se zase sama postavila na nohy.. Abych zase svůj život dostala tam, kde byl.. Někdy.. Někdy dávno..

A pochopila jsem, že je v pořádku být na dně, když ale víte, že tam nechcete zůstat, že se chcete zvednout.. Taky jsem pochopila, že i velký holky můžou brečet, ale že musí umět přestat.. Zjistila jsem, že člověk je ještě několikrát silnější, než si opravdu myslí.. A že nejvíc zabrat musí právě tehdy, když se cítí naprosto poraženej..

Konečně jsem se vykašlala na neustálý hlídání názorů ostatních.. Pochopila jsem, že můj život nežije nikdo jinej, žiju ho já.. A že ho mám jen jeden.. Že už mi nikdo nedá druhej pokus.. Tak že bych se měla sakra snažit, abych nemusela litovat.. Taky mi došlo, že nemůžu věčně čekat na někoho, kdo mi přinese štěstí.. Že bych se měla naučit mít ráda sebe, být šťastná sama a pak se o něj s někým podělit..

O tom, jestli mi to všechno vydrželo, jaká jsem teď a jací jsou policisté v Anglii.. Tak o tom zase v dalším článku. :)

Děkuju za Vás!
S láskou,

Vaše D. 

sobota 26. listopadu 2016

Návrat ztracené pisatelky?

Odmlčela jsem se..
Na dlouhou dobu..

Otázka zní - proč?
Odpověděla bych asi nějak takhle.. Potřebovala jsem zůstat sama se sebou, bez čtenářů, bez komentářů, bez nutnosti psát.. Nastal čas, začít žít svůj vlastní život.. Ne něco, co se mu podobalo, tady na internetu.. Asi jsem v tu chvíli neměla světu co říct..

Nastalo období vyčerpání.. Neustále jsem tu pro někoho byla.. Stačilo zavolat, přišla jsem udělat vrbu, pomoct s cukrovím a nebo zastat funkci doprovodu na obávané nemocniční vyšetření.. Ale najednou tu nikdo nebyl pro mě..

Můj život potřeboval razantní změnu.. Nacpala jsem devatenáct let do dvou kufrů a vyrazila směr Spojené království.. A asi někde mezi blouděním po cizím městě, žehlení cizích triček a čtením anglických pohádek mi došlo, že tohle je přesně to, co jsem v životě potřebovala..

Spálila jsem mosty a začala znova.. Doslova..
Pročistila jsem okruh přátel lidí, co tvrdili, že jsou mými přáteli. Právě tím pocitem naprosté
ztracenosti a osamělosti.. Začala moje samostatnost..

Udělala jsem to, čeho jsem se nejvíc bála a o čem jsem do té doby jen mluvila.. Chytla jsem svůj život pevně do svých rukou a začala ho žít. Já. Ne nikdo jiný.

Cesta po anglických chodnících byla dlážděná mnoha překážkami, neúspěchy a výmoly. A právě to jí udělalo tak speciální a důležitou.

A o tom, jak moc mě to změnilo.. Co všechno jsem si uvědomila.. Jestli bych to podstoupila znovu a jak z toho těžím dnes.. Tak o tom zase příště.. :)