středa 16. října 2013

Vzpomínky na lyžařský kurz, aneb jak jsem se týden válela ve sněhu I.



Byla jsem donucena absolvovat týdenní lyžařský kurz. Bylo to teda už v prváku na střední, ale to je vedlejší, protože pozůstatky z tohoto kurzu mám pořád. Fakt se mi tam nechtělo, snažila jsem se skočit pod vlak, nechat se přejet autem, zlomit si nohu, nebo chytnout nějakou virážku, ale v tý době mi to asi prostě nebylo přáno.

Nedobrovolně a s pusou plnou keců jsem se dostavila na nádraží, postěžovala jsem si jak tam jako fakt nechci a ještě se snažila utéct. Znovu se mi to nezdařilo a já nějakým zázračným způsobem dostala tu těžkou krosnu a lyže do vlaku. 

Vidíte jak ta ženská vypadá dobře? A je dokonce namalovaná!
Já jsem se plácala ve sněhu a byla jsem ráda za hřeben, žehlička na vlasy ani kosmetika mi nic neříkaly. 
Dorazili jsme na místo, vyšlápnem s těma těžkejma báglama kopec a dostáváme se k hotelu. Hurá!
Už teď mám chuť všechny kolem sebe přetáhnout lyžema. Ovládnu se a jsem ubytovaná.
 První věc co v pokoji najdem je flaška vodky. Pohrávám si s myšlenkou schovat ji pod polštář, něco mi říká, že se bude hodit. Tenhle nápad mi nevyšel a ona skončila v rukou učitele. Ten ji hned před náma vylil, určitě měl svoje zásoby. 

A je to tady, už nás táhnou na svah. Venku zima jak v mrazáku, mohla bych si podat ruku s tučňákem. Nasoukám se do potřebného vybavení, díky svetrům jsem asi o pět kilo těžší a teď přichází ta hlavní část. Obout boty. Lezu do lyžárny, že si teda vezmu ty lyže a boty. Všichni se tam mačkaj a ječí. Znova mám chuť je všechny přetáhnout lyžema! 

Konečně oblečená! A jde se k lanovce. 
Co prosim? To mám ten kus k tý lanovce v těhle těžkej lyžákách šlapat pěšky? Nikdo mě neposlouchá a já nebezpečně s lyžema v ruce a přeskáčema na nohou jdu k lanovce. Přežiju cestu a frajer učitel si tam stojí, suverén. 
"Tak do lyží a jeďte dolů." Čumim na něj jak na vola. 
V životě jsem na těch dlouhejch prkýnkách co si řikaj lyže nestála a teď mám jako jet dolů? Pokouším se ho překecat, že to vezmu po zadku. To prej nejde. Tak teda jedu. 


Smrt v očích, máchám hůlkama, křičim, házím si to pěkně obloučky ze strany na stranu a nevim jak mám zastavit. Po každý když se vyhnu člověku nebo stromu, jsem fakt ráda a oddechnu si. 

Celej tejden sebou třískám na svahu. Ale světě div se, stačilo pár hodin na svahu s jiným učitelem a já se to fakt naučila. Moje obloučky dostaly směr, naučila jsem se brzdit a pěkně jsem si to tam lítala i bez hůlek a to bylo úplně o něčem jiným.

Nakonec mě to začalo i bavit, jako fakt! Nekecám! :-)
Zase se někdy pojedu dobrovolně rozmáznout na kopec, teď už s bráchou. :-)

Vzpomínky na svůj lyžařský kurz jsem rozdělila do dvou článků, protože jsem usoudila, že vám toho musím říct strašně moc a do jednoho se to nevejde. Takže na druhý díl si počkejte. Tento byl o lyžování, ten druhý bude zase o jiné stránce lyžařského kurzu, čili o mém bydlení, jídle a podobně. 
Pokud jste se prokousali až sem, gratuluji a děkuji za přečtení. :-)

3 komentáře:

  1. Jo, lyžařský kurz byl strašný, za celý týden tam jsem se nenaučila prakticky nic, protože mě, jakožto úplného začátečníka nechali jezdit na svahu pro děti. Navíc jsem měla blbé a moc dlouhé lyže. :D
    Letos jsme byli s přítelem a za dva dny jsem jezdila jako všichni ostatní normálně lanovkou a po sjezdovce. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se naučila všechno za poslední dva dny.. :D

      Vymazat
  2. Já jsem v životě na lyžáku nebyla a nějak mi to vůbec nechybí. Místo lyžáku jsem se povinně prohlabávala naší knihovnou na gymplu. To mě bavilo víc :)

    SIMPLE LIFE

    OdpovědětVymazat