pátek 13. prosince 2013

Vánoce, svátky (ne)pohody

Občas se dějou věci, které mi opravdu zvednou sebevědomí, je mi líp, jsem šťastnější. Jednou z nich je to, když za mnou někdo přijde, pochválí mé psaní a požádá o sepsání pár řádků na určité téma jako úkol do školy. V takových situacích neváhám ani chvilku, sedám k notebooku, do uší cpu sluchátka a prsty už běhají po klávesnici.

Ve čtvrtek takhle kamarádka přišla. Prosila o sepsání vyprávění na téma Vánoce, svátky (ne)pohody. Téma mě vážně zaujalo, takže jsem opravdu neváhala a začala psát. Co z toho vzniklo a jak celé mé snažení dopadlo si můžete přečíst a zhodnotit níže. :) Já jsem s prací spokojená, ráda bych jí tu měla, proto jsem se rozhodla se o ní s vámi podělit a poslechnout si i váš názor.


Vánoce, svátky (ne)pohody

Pod pojmem Vánoce si každý představíme něco jiného, někdo je miluje, jiný je nenávidí. Při večerní procházce kolem nás všechno svítí, slyšíme tóny vánočních písní, všechno je najednou jiné. Lidé jsou na sebe hodnější, svět je tak nějak krásnější. Beze sporu se určitě všichni shodneme na tom, že jsou Vánoce časem zázraků a takovým tajemným ročním obdobím.

Ne každý ale prožíváme ty stejné Vánoce. Teď nemluvím o tom, jestli si k večeři dáme řízek nebo rybu, nebo v jaké barvě si letos vyzdobíme stromeček. U někoho jsou Vánoce tradiční se všemi možnými i nemožnými zvyky, u jiného se nesou v moderním stylu a občas se každý setkáme s nějakou tou vánoční příhodou, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat.

Každý rok si maluji krásné pohodové Vánoce bez stresu a všelijakých trapných a nepovedených situací. Ale osud mi nikdy takové Vánoce dopřát nechce, stále se mě snaží zaměstnávat a dělá všechno proto, abych se nenudila. A jde mu to opravdu skvěle.
Tradičně už několik let chodíme na Štědrý den do kostela pro Betlémské světlo, mám tu situaci ráda. V kostele na mě vždy dýche ta pravá vánoční atmosféra a den je potom hned lepší, zapomenu i na to, že jsem se ráno polila čajem, řízla se při krájení vánočky a připálila vanilkové rohlíčky, které jsem jako vždy dělala na poslední chvíli. Vánoční nálada se mě úspěšně drží do té doby, než zakopnu na schodech z kostela, tím si zajistím permanentní fialové líčení na tváři a svíčka zhasne. Do kostela tedy jdu ještě jednou, farář na mě kouká jako na blázna, ale svíčku mi zapálí znovu. Při cestě ze schodů už si dávám pozor, sleduju své nohy a plamínek svíčky. Jakmile se mi podaří bezpečně sebe i Betlémské světlo dopravit domů, zapálím co největší množství svíček a jdu dělat další várku vanilkových rohlíčků.

K mému překvapení, zbytek dne  už proběhne v pohodové atmosféře. Bez větších komplikací zvládnu zabít i usmažit kapra, slavnostně rozsvítit světýlka na vánočním stromečku a to celé s úsměvem na tváři. Kdo by ráno věřil tomu, že tenhle Štědrý den nakonec bude pěkný?


Ale co jsem tímhle vším chtěla říct? Že je vlastně jedno jak celý tento den proběhne, můžeme mít Štědrý den naplánovaný a dokonalý jako z učebnice, ale když ho budeme trávit sami, stejně nikdy tak skvělý nebude. Důležité na tom celém vánočním čase jsou lidé, protože jen oni celou tu atmosféru dotváří. A proto buďme rádi, že můžeme někoho obejmout a trávit s ním čas, protože ten je mnohem cennější než ten nejdražší hmotný dárek. 

2 komentáře: