neděle 14. prosince 2014

Vánoční tag

Už je třeba to tu trochu rozproudit. A čím jiným to udělat, že Vánočním tagem? :) Nominace se ke mně dostala od úžasné Yvonne, ještě jednou děkuji. Teď je ten čas, kdy se máte začít cpát těmi perníčky a vanilkovými rohlíčky. Už to děláte? Fajn, tak můžeme začít. :)

1. Jaký je tvůj oblíbený vánoční film?
Vánoce bez pohádek a filmů s vánoční tématikou pro mě prostě nejsou Vánoce! Jsem schopná vzít zvýrazňovač a vymalovat televizní program. A kdybyste viděly to dilema, když mi dva skvělý filmy dávají v jeden čas! Z toho normálně dvě noci nespím a přemýšlím na který z nich se teda nakonec podívám. Klasicky miluju Sám doma, Grinch, Lásku nebeskou, Jack Frost nebo ty české klasiky jako je Popelka a nebo Pelíšky (podobnost s názvem blogu čistě náhodná :D), ale na ty doma koukáme každoročně a já už je znám skoro nazpaměť. Ale můžete mi vlastně pustit naprosto cokoli, kde jsou světýlka, cukroví a zkrátka to zavání Vánoci. :D


2. Nejoblíbenější vánoční jídlo? 
Víte proč miluju svátky? Protože je všude hromada jídla, kterou můžu sníst. :D O vánocích jdou všechny diety stranou, chápete, když už se to napeče a navaří, někdo to sníst musí, ať se to nezkazí, tak se prostě obětuju. Jsem milovník vosích hnízd! Nic jinýho vlastně ani nepotřebuju. 

3. Jaký typ baliče dárků jsi: profík nebo amatér?
Strašně ráda bych byla profík. Ale ruční práce mi fakt nejdou. Vždycky mi doma říkali, že mám bejt ráda, že jsem alespoň chytrá, protože rukama bych se neuživila. :D Takže jsem ten amatér, co vůbec neumí šetřit papírem, nejradši kupuje hranatý dárky, protože ty tak nějak zvládnu zabalit a zachraňuju to mašlema. :D

4. Jaký byl nejlepší dárek, který jsi dostala?
Hmm.. Jako malá jsem si strašně přála panenku, byla jsem chytrý dítě a pořád na ní zírala v katalogu, jakože náhodou jsem ho několikrát nechala na stole otevřenej na stránce s tou panenkou, pořád jsem o ní mluvila a přesvědčovala mamku, že to je ta nejlepší panenka ever! No víte co, byla pod tím stromečkem! ;) 


5. Jaké štědrovečerní tradice dodržuješ? 
Moje rodina tak úplně na tradice není, ale já to mám ráda, tak se toho snažím prosadit co nejvíc. Ráno na Štědrý den chodíme do kostela pro Betlémské světlo, párkrát jsme večer lili olovo, každoročně dáváme pod talíře šupiny a už několik let chodíme na půlnoční mši. 

6. Dáváš si novoroční předsevzetí?
Nedávám, když se pro něco rozhodnu, tak to dělám a nezáleží na tom, jestli je 1. ledna nebo 20. listopadu. :)

7. Kdy ses dozvěděla pravdu o Ježíškovi? 
To si úplně nepamatuju, přicházelo to nějak postupně. Ale trvalo mi to docela dlouho, k tomu se přiznám. Mám mladší ségru, tak tu hru o Ježíškovi doma hrajeme pořád a víte co? Je to krásný! :) 


8. Oblíbená vánoční vůně?
Perníčková, přece! :) A nebo taky vůně svařáku, punče a takových těch klasik, co k Vánocům prostě patří. 

9. Bílé nebo barevné svíčky na stromečku? 
Jednoznačně barevné. Bílé jsme vlastně nikdy neměli, ale i to musí vypadat krásně. 

10. Jaké vysněné místo bys o Vánocích navštívila? 
Jakékoli, kde bude hromada vánočních světýlek, obrovský stromeček, pozitivně naladění lidé v santovské čepici..:D No víte jak, prostě potřebuju takovou tu typickou vánoční atmosféru se svařákem v ruce. 


Budu ráda, když se do tagu zapojíte taky a můžete mi v komentářích nechat odkaz, jakmile jde o Vánoce, beru všechno. :) A určitě mi napiště, na jaké filmy se o Vánocích díváte vy nebo jaká vánoční písnička vás momentálně bere. :)

pondělí 24. listopadu 2014

Těžkooděnec kam se podíváš!

Nebudeme si nic nalhávat, byla doba, kdy mi sport neříkal absolutně nic. Vymejšlela jsem všechny možný i nemožný choroby a důvody, proč zase nemůžu cvičit. Padala do mdlob při pohledu na všechno to cvičební náčiní a natěšenou tělocvikářku. 
A že bych si doma zapla televizi a sledovala, jak se parta blbečků honí za míčem? No tak to mě nenaučil ani starší, fotbal hrající, brácha.

Jak šel čas, začala jsem sportu i já přicházet na chuť a dělala ho dokonce dobrovolně! Na blbečky honící se za míčem se nedívám pořád. Ale je ze mě velkej hokejovej fanoušek! Už poznám víc, než že proti sobě hrajou ti v červených dresech proti těm v bílých.
Ale co mě baví ještě víc? Fakt, že jsem ve městě, který si mimo svého piva zakládá také na fotbalovém týmu. Co na tom, že znám jenom název, nemám ani ponětí, kolik fotbalistů hraje a nepoznám ani jedinýho reprezentanta?
Jedno vím. 
Že, když se jedná o nějakej důležitej zápas, bude tam hromada těžkooděnců.

zdroj
A takhle to bylo třeba zrovna včera.
Táhnu se s tou šílenou cestovkou a už se vidim v posteli. Konečně vylezu z toho narvanýho podchodu a hele - policajti! Jak dokážou dva týpci v uniformě člověku zvednout náladu. 
Otočim se a.. Oni tady nebudou jenom dva. 
Šrotuje mi to hlavou, co se sakra děje, že jich tu je tolik?
Zamilovaně slintám nad těmi čtyřmi dopraváky a periferně zahlídnu větší hlouček chlapů mířící do podchodu.

A za nimi si to kráčí skupinka těžkooděnců!
S menšími odstupy tam prošly ještě další tři podobné skupinky.
Pamatuju si, jak jsem asi před měsícem tyhle těžkooděnce naživo viděla poprvé. Bylo to taky na nádraží, tentokrát kvůli fotbalu s Baníkem. Byla jich tam hromada a já na nich visela pohledem.
Kamarádčin přítel šel vedle mě a povídá "Ty vole.. Tak z těch jde teda respekt.." 
Obešel je obloukem a sklopil hlavu.
Já jsem se s tím sladkým úsměvem protáhla přímo mezi těmi vysokými namakanci. A byl to skvělej pocit! :))

No víte.. Občas mě přepadne taková slabá chvilka, kdy si říkám, že bych si možná svůj život dokázala představit i po boku jinýho chlapa, než toho uniformovanýho.
Ale pak, když je vidím a automaticky se musím usmát, když mi poskočí srdce radostí. To pak prostě vím, že tohle je ono! 

A taky vím, že tu uniformu taky jednou obleču. A budu na sebe hrozně hrdá.
Protože jestli jsem se v něčem našla, tak je to policie. Ten pocit, když o tom mluvíte, tolik toho víte, všichni vás poslouchají. Ale o tom zase třeba někdy v jiném článku..:)

sobota 22. listopadu 2014

Seznamte se s Ryorem

Honba za dobrým pleťovým krémem je, alespoň v mém případě, pěkně dlouhá. Jednou šlápnete totálně vedle, podruhé se vám zdá, že už ho máte, ale po dvou měsících přestane vyhovovat a vše pleť začne zase vypadat jak šílená.


Před Péťou jsem si takhle jednou, nad talířem plným sushi, stěžovala, jak mi žádnej krém nestačí a po všem si přijdu vysušená, s šupinkama pod obočím. A ona mě poslala pro Ryor, že prej se krém jmenuje "Ultramastný", byla jsem připravená ho vzít. Ale byl začátek září, tak jsem si řekla, že by mi mohl stačit i Výživný krém s mandlovým olejem pro suchou a citlivou pleť a ultramastného bráchu koupím na zimu, když bude třeba.

Jemný, mastný snadno vstřebatelný krém. Mandlový olej a komplex hydratačních látek chrání pleť před vysoušením. Pro všechny věkové kategorie, zmírňuje projevy předčasného stárnutí pleti, pro denní i noční péči, vhodný i do mrazu, pro suchou i vysoce citlivou pleť, dermatologicky testovaný.

Mám takovou vštípenou představu, že krém pro suchou pleť by měl být hutný. A to tenhle není. Je vážně jemný, krásně se roztírá a vstřebává. Ale nejvíc se mi líbí vůně. Je taková fakt čistá přírodní, mazání mě s ním vážně baví.
Vy, co nemáte rádi ten mastný pocit na pleti, ale přesto hledáte hydrataci, bude to něco pro vás. Já byla na tu "mastnotu" zvyklá a tady mi trošku chybí.


Pleť je po něm hydratovaná, hezká a jemná. Na den je skvělý, jako podklad pod make up mi vyhovuje. Ale na noc trochu pokulhává. Jo, hydratuje, ne že ne. Ale přijde mi to trochu málo. Když jsem ho jeden den zapomněla aplikovat, hned se mi objevily suché šupinky.

Řekla bych, že pro někoho, kdo má pleť normálně suchou a ne nějak přesušenou, by mohl být fajn, třeba na jaro - léto. Ale na zimu a do mrazů bych to s ním neriskovala.
Pleť mi ale nějak nedráždil, žádnou neplechu nedělal, líbil se mi. Takže na zimu hodlám vyzkoušet jeho ultramastného kolegu.
Ale čisté přírodní složení u něj nenajdeme..:( To mě trošku mrzí..

Zkoušely jste Ryor? :) 
Jaký je váš TOP krém? :)

úterý 18. listopadu 2014

Jak jsem šla udělat dojem na polici(sty)i

Třeťák, povinná praxe.. Už nebudu žádnej nováček, takže na úřad ke skartovačce mě nedostanou ani heverem! Chtělo to něco většího. A v mém případě byl výběr jasnej. Sedla jsem k notebooku a poslala žádosti na pár oddělení policie ČR a městské policie. 

Odpovědi přišly do dvou dnů a kupodivu byly všechny pozitivní. Když jsem k policii chtěla loni, poslali mě na krajský ředitelství. No co bych tam asi tak viděla. 
A kamaráda vypakovali i z toho krajskýho ředitelství. 
Tak jsem se původně nechtěla ani snažit, ale zkusit jsem to musela! A ono to klaplo (podezírám je, že tam prostě chtěly mladou holku :D). 

Nebyla jsem žádnej troškař a email směřovala rovnou k veliteli obvodního oddělení. Domluvili jsme si osobní schůzku a tak jsem celá rozklepaná vyrazila na ono oddělení. 
Víte jak, alespoň si to tam obhlídnu, jestli jsem si fakt vybrala dobře a nedělaj tam policisté jednou nohou v důchodu. 


Před budovou jsem zkontrolovala vlasy a make-up. (Jestli tam někde jsou kamery, jakože určitě jsou, tak se jejich obsluha musela náramně bavit). 
Když se přede mnou otevřely dveře, viděla jsem na zdi obrovskej znak policie. Srdce mi poskočilo! 
Oznámím milé paní na recepci, že mám domluvenou schůzku s panem velitelem, chvíli si mě prohlíží a přemýšlí, co by mu asi někdo jako já mohl chtít. 
Posadí mě do "čekárny" s dokonalým výhledem na všechny procházející policisty. 
Tak tihle fakt mají do důchodu ještě daleko! 

Přijde si pro mě asistentka a dovede mě k onomu vedoucímu. 
Nahodím úsměv a pozdravím. Pan M. mi okamžitě podává ruku a představuje se. 
Kur.. To je ale kus! 
Když se i já představím, zopakuje moje příjmení (totožné jako příjmení jednoho z našich ministrů) a povídá "Nemáte vy něco společnýho s naším panem ministrem?" 
Pohotově odpovídám "Tak to fakt nemám, ale vůbec by to nebylo na škodu". 
Směje se - 1:0 pro mě. 

Vyplňuje mi přihlášku, neustále mu drnčí telefony a já si ho prohlížim. 
Má rád Jaksi Taksi, je to strašnej kus a to na sobě nemá ani uniformu, má tetování na pravý paži, hezky voní, prstýnek na levačce nemá! 


"Tak vy tady s námi budete dva týdny. Budete asi hodně na podatelně, abyste věděla, jak to tady funguje. A když budete mít štěstí, vezmeme vás třeba i na rekognice. Ale taky nám pomůžete s nějakou tou neoblíbenou prací.."
Culim se jak měsíček na hnoji a přikyvuju. Rekognice! Jo! "Myslíte takovou tu, co nikdo nechce dělat?"
Zase se směje - 2:0 pro mě. "Jo přesně tu. A až tu budete, ještě se domluvíme, co byste tady chtěla vidět, co byste chtěla dělat. Ať z toho něco máte." 
V  hlavě sepisuju seznam toho, co všechno chci vidět. Tiše mu vyhrožuju, ať si ani nezkouší, dát mě k nějakýmu dědovi nebo ženský! A že se taky určitě musim projet v autě s VRZ. A udělat selfie s pěknym poldou! 

Doladíme ještě podrobnosti k přihlášce a pan M. se na mě mile usměje. 
"Tak se na vás budeme těšit." 
Podává mi ruku - má skvělej stisk. A ptá se jestli zvládnu ven trefit sama. 
Vzpomenu si na svůj orientační smysl. "Noo.. Snad jo.."
"Ale já vás stejně doprovodím, aby se kolegové nedivili, že nám tady lítaj mladý holky po chodbách".
Ale to ať se klidně diví..

Jde se mnou k vrátnici a potkáváme na chodbě kolegu, pozdravíme se, kolega mě sjede pohledem a ty dva se na sebe tak zvláštně usmějou. (No nebudeme dělat, že já jeho pohledem nesjela..)
Jo, tady se mi bude líbit! 

zdroj, zdroj2

neděle 16. listopadu 2014

Konec propoceným tričkám

Dneska zase zabrousíme do kosmetických vod a do hledáčku si vezmeme antiperspirant Rexona Maximum Protection Confidence.

Pocení.. Problém ,který řešíme úplně všechny, ale otevřeně se o něm ještě úplně nemluví.. Já patřím mezi ty jedince, co mají mokrý koláče v podpaží po deseti minutový cestě do školy. A to člověku na sebevědomí moc nepřidá. Dlouho jsem hledala účinný artiperspirant, s přírodou jsem to vzdala úplně, protože i chemie byla málo.

Slyšela jsem ale hromadu chvály na Rexonu Maximum protection. A to jsem musela zkusit! Už tolikrát jsem s antiperspiranty šlápla vedle, potřebovala jsem silnou zbraň a podle všeho právě tou by měla Rexona být. Koupila jsem rovnou "novinku" Confidence.


Antiperspirant Rexona Women Maximum Protection aktivně bojuje proti pocení a nepříjemnému zápachu. Díky krémové konzistenci absorbuje přebytečný pot, a zanechává tak podpaždí suché a hebké. Obsahuje hydratační složky, které dodávají pokožce potřebnou vláhu. Antiperspirant Rexona Women Maximum Protection obsahuje mikrokapslovou technologii, která zaručuje celý den bez nepříjemného zápachu.

Balení je klasické, šroubovací, jak jsme zvyklé, mně vyhovuje. Krémové artiperspiranty mám docela ráda. Tady mám jen malý problém, že mi občas zůstane bílá šmouha na triku, když se oblékám a nenechám ho dostatečně "zaschnout", ale to je můj problém.

Nikdy jsem neaplikovala antiperspirant na noc. Ale řekla jsem si, že tady to zkusím. Hned při aplikaci mě dostala dokonalá vůně. Fakt se mi líbí, je taková jemná, ale přesto ji cítíte ještě večer. Bod navíc! Vsákne se za chvíli, ráno už nic necítíte, podpaží je suché, ale hydratované.

Ale to, na co tady všichni čekáte. Účinky.
Já ten antiperspirant miluju! Byla jsem lehce skeptická, ale s tímhle pomocníkem už s sebou všude nemusím nosit mikinu, protože bych si propotila tričko. Po večerní aplikaci se mnou vydrží celý den s voňavým a suchým tričkem. Nikdy se mi nic takového nestalo.

Všimla jsem si ale toho, že když ho občas aplikuji až ráno, tak nepůsobí tak dobře a zapotím se. Tak ona bude mít ta aplikace na noc asi fakt něco do sebe.

Takže pro vás všechny, co vás pot trápí, utíkejte do drogerie a kupte tuhle Rexonu. Dávám za ní ruku do ohně, upíšu se ďáblu. Tohle prostě funguje! I na mě! :))

Zkoušely jste Rexonu? :)

pátek 14. listopadu 2014

Proč už nikdy neobuju válenky

Loni u nás válenky zaznamenaly velký boom. Víte jaký boty myslím, takový ty domácí papuče na ven.
Nejdřív jsem měla chuť podkopnout nohy všem, kdo je měl. Ale čím víc jsem je venku potkávala, tím víc se mi líbily, až jsem si je jednou, v nějaký slabý chvilce, taky pořídila.
Byly hezký, dobře se v nich chodilo, pěkně vypadaly. Jo, tady jsem zabodovala.

Bylo před Vánoci, už i v Plzni bylo dost sněhu a já si domluvila děsně romantický večerní randíčko.
Potkali jsme se na hodinách horolezectví, byl to pohodář, milej kluk a zvládl i mojí akademickou čtvrthodinku. A pořád byl milej.


Nevim, kdo z nás měl ten blbej nápad, že do kavárny nepojedeme tramvají, ale radši si dáme romantickou procházku po zasněžený Plzni. (Kecám, já jsem to nahodila!)

Nebudeme si nic nalhávat, konverzace byla lehce křečovitá, jak to tak na prvních schůzkách bejvá. Ale zvládali jsme to všechno s grácií a smíchem.
Ale jak jsem se soustředila na tu super konverzaci, nějak mi ušlo, jak šíleně ty papuče kloužou.
Vyprávěla jsem potencionálnímu partnerovi něco děsně zajímavýho a najednou hodila naprosto excelentní záda!
Na tý nejfrekventovanější ulici v Plzni po boku svýho osudovýho.

Klučina se na mě vyděšeně podíval, když jsem se vedle něj tak pěkně složila "Dobrý?" a pohotově mě začal sbírat ze země.
Já se s jeho pomocí zase poskládala na nohy a s pořádně naraženou kostrčí jsem nahodila křečovitej úsměv "Jojo, v pohodě".

Má body navíc, protože se nezačal tlemit.
Já v tu chvíli nevěděla, jestli se mám smát, brečet, nebo utéct pryč.
Věřte mi, že celou dobu jsem si potom už dávala sakra pozor na nohy a namrzlej povrch  pode mnou.
Asi vás nepřekvapí, že zpátky jsme už radši jeli tramvají.

Od tý. doby jsem tyhle boty na nohou neměla. A už si je nikdy nevezmu.
Víte jak, mohla z toho bejt docela velká lovestory. Skončila ale dřív, než mohla začít.
 Já už tehdy věděla, že válenky nebudou to pravý ořechový! Ale musela jsem si tu hubu nabít (doslova).

A co vy a vše randíčka? :) 


středa 12. listopadu 2014

Nespoléhej na ostatní, vytvoř si svou vlastní cestu

Mám strašně ráda optimistický lidi, takové ty jedince, co kolem sebe šíří dobrou náladu, dokážou se s váma dát do řeči klidně i ve výtahu nebo v narvaný tramvaji. Ráda takový lidi potkávám a vlastně i vyhledávám. Před nějakou dobou jsem přišla na to, že vážně nemusím trávit čas s lidmi se kterými nechci, tak se snažím dobře si vybírat, koho si k tělu pustím a komu se naopak budu raději vyhýbat. A víte co? Žije se mi vážně líp, protože ve svých přátelích mám podporu a ne někoho, kdo mi hází klacky pod nohy a raduje se z mých proher.
(Jak se takoví lidé rozeznávají? V mém případě asi takhle - můžu se s nimi pořád dokola rozplývat nad dokonalým poldou, kterýho jsem potkala cestou do školy, můžu jim pětkrát zopakovat, jakej je můj budoucí šéf na praxi neuvěřitelnej kus a kolik uniformovanejch jsem za ten nebo onen den potkala. A oni mě pořád poslouchají, prožívají to se mnou a jsou ochotný si to klidně poslechnout ještě jednou. A to je podle mě TO PŘÁTELSTVÍ!) :)

Ale i přesto, jak skvělý lidi kolem sebe mám, jak dobře mi momentálně je, chtěla bych na vás apelovat, abyste si vytvořili vlastní životní cestu, abyste měli vlastní sny, vlastní plány a cíle. A taky sebrali veškerou sílu a odvahu (všichni jí máte dost, vím to), zvedli se a šli si všechny ty sny splnit. Vy sami. Ne, nemáte teď vrazit seznam svých cílů do ruky nikomu ze svých známých, máte vstát a začít něco dělat.


Doba je zlá a lidi začínají myslet jenom na sebe. A jestli někdo z vás nemá v hlavě promyšlenej svůj životní plán, svojí cestu.. Může se taky docela dobře stát, že jednoho dne přijde někdo, kdo vás zapojí do realizace svýho vlastního snu. A věřte mi, že tam pro vás moc dobrých věcí nebude. 
Dneska už za (pro) vás nikdo nic neudělá. Každej si staví hrady na vlastním písečku. A většinou tam panuje obrovská rivalita a každej soupeř využije jakoukoli chvíli, kdy vám může ten váš hrad rozdupat na popel. A nebo vydat vaší práci za tu svou. On má hrad, slávu, líže smetanu a vám zbejvá leda tak sklonit hlavu a poraženě odejít (a budete rádi, když si s sebou odnesete alespoň hrstku písku).

Já mám ve svém životě takové lidi, kterým bych klidně ty své sny do rukou vložila, ale stejně bych jim pořád musela stát za zadkem a kontrolovat, jestli všechno dělají dobře. A nechci pořád čekat na to, až bude mít někdo čas zrealizovat můj sen.
Jsou cesty, který si každej musíme vyšlapat sám. A zrovna ta vedoucí k cíli, do těch našich výšin, je jedna z těch nejtěžších a nejpichlavějších. A tou za nás prostě nikdo jinej neprojde.

Nemám ráda, když za mě někdo něco rozhoduje. Protože potom je to jeho rozhodnutí a ne moje. A já bych mohla jednou litovat, že jsem se tehdy nerozhodla podle sebe, že jsem věci neudělala tak, jak jsem chtěla já. 
Ale i přijetí odpovědnosti za své činy patří podle mě do určitý fáze dospívání. Takový to, když si uvědomujete důsledky svých rozhodnutí a jste připraveni za ně přijmout odpovědnost. Když přestanete za to, co se ve vašem životě děje, vinit druhé, ale uznáte, že jste to měli a máte v rukách vy, proto je všechno výsledkem jenom vaší činnosti.


Ale co jsem tímhle článkem chtěla vlastně říct..
Asi to, že byste se pořád neměli držet někoho za ruku a chodit někde s ním, že byste se neměli spoléhat jenom na druhé a čekat, že pro vás udělají udělají to nejlepší. Protože neudělají. Jednou musí každej z nás zatnout zuby a začínat jednat sám za sebe a i do toho neznáma vykročit vlastní nohou.
A podle mě je mnohem lepší mít nějakou, alespoň hrubou, představu, co bych jednou chtěla dělat, kde bych chtěla bejt, než vařit z vody, nechat se unášet proudem nebo táhnout někým, kým nechci.

Tak žijte! A žijte podle sebe! :)

zdroj, zdroj2


středa 5. listopadu 2014

Těžká zkouška vytrvalosti je pro mě výhrou

Jsem velkej nerváček a často bejvám z mnoha věcí vyklepaná. Mnohdy zbytečně. Ale každý máme nějakou povahu, že. 
Už je to teda pár let, co jsem byla v 9. třídě a chystala se na střední.. Přihlášky byly podaný, já už dokonce znala výsledek.. Vážně jsem se na to všechno těšila, na to nové! Ale měla jsem taky strach.. Přípravy byly v plném proudu a ke mně dostal seznam učebnic.
Na tom by nebylo nic divnýho, prostě hromada knížek za šílený peníze.. 
Ale byla tam jenom angličtina.. Učebnice němčiny nikde napsaná nebyla.. 
Tady už mi mělo dojít, že bude průser. 
Psala jsem mail do školy, že teda jakou si mám pořídit tu německou učebnici.. Paní odpověděla, že jako můj hlavní a povinnej jazyk mám angličtinu a že němčinu si budu moct zvolit až v druháku, jako volitelnej. 
Tady jsem začala panikařit. Neuměla jsem anglicky ani slovo. Od 4. třídy jsem se učila německy a angličtinu nesnášela. 


Všichni mě ujišťovali, že přece v celý třídě nemůžu bejt jediná, kdo v životě nevyslovil žádný anglický slovo.. 
No ale já musím mít vždycky něco extra, že jo..
Takže když jsem v září usedla do lavic a angličtinářka se ptala, jestli je mezi náma někdo, kdo anglicky neumí ani koukat, zvedla jsem ruku. No a byla jsem jediná. 
Měla jsem chuť to zabalit. 
Toho jsem se nejvíc bála. Všichni to budou znát, všichni to budou umět a já ne. 
Ze začátku jsem se fakt nechytala a propadala každý odpoledne hysterickýmu pláči v pokoji. 
Nesnášela jsem ten jazyk, přišel mi tak odpornej.. Nechtěla jsem se ho učit! Chtěla jsem se vrátit ke svojí němčině.. 

Ale s tímhle přístupem bych daleko asi nedošla..
Začala jsem chodit na doučování a sledovala ty maličkatý pokroky.. Ráda bych vám řekla, že za měsíc jsem mluvila jako rodilej amík, ale vážně to nešlo tak rychle a tak snadno. 
Občas mě pochválila učitelka, pak jsem měla radost, že se v hodinách začínám chytat a už taky něčemu rozumím, pomalu pak začali chodit i spolužáci. A to jednomu sakra zvedne sebevědomí! 

Ale až teď, ve třeťáku, to začíná všechno nabírat ty správný obrátky. 
Dostala jsem se na stejnou úroveň jako většina mých spolužáků (někteří jsou na tom lépe, někteří hůře), dokážu se v hodině zapojit, ve většině případech vím, co po mně učitelka chce (a když ne, pokouším se to odvodit) a hlavně - ten jazyk mě strašně baví! 

Můžu doporučit jednu věc.. Musíte se naučit mít ten jazyk rádi! :) A věci pak budou vážně jednodušší..:) Já si nikdy nemyslela, že bych mohla mít angličtinu ráda.. Ale začala jsem si třeba překládat slova v jiných předmětech do angličtiny, nebo jsem chytala slovíčka při poslouchání anglických písniček.. Cpala jsem tu angličtinu všude a tak si rozšiřovala slovní zásobu.. 


A teď občas někomu něco vysvětluju a v hlavě mi naskakujou anglický slova. A já to strašně miluju a jsem za to vděčná! :) Ten jazyk je krásnej. A teď, když už jsem schopná si s někým v angličtině popovídat (i když musí mluvit pomalu a srozumitelně), je to skvělej pocit. :) Nebo když zvládnu přeložit nějakej nápis někde, titulek, cokoli.. Nedovedete si představit, jaký euforii propadám..:))

Musím zmínit jednu věc, díky které se moje angličtina pořád zlepšuje.. Moje milá Claire si se mnou dopisuje výhradně v angličtině. A je to báječný. Strašně mě to baví. :) 
Mám vždycky vážně radost, když věcem rozumím bez použití slovníku.. Nebo když se mě někdo ze spolužáků přijde zeptat na něco ohledně angličtiny. MĚ! To je prostě.. Super! :)

Takže jo.. Tahle životní anglická výzva je pro mě obrovskou výhrou. Neustále dokazuju sama sobě, ale i jiným, že na to mám. Že to zvládnu. Naučila jsem se skvělej jazyk a mám v plánu se mu věnovat i do budoucna, ale zatím nebudu nic prozrazovat.
V pořadí další velká challenge je maturita z angličtiny. A co bude dál, to se uvidí. 

A co vy a jazyky? :)

zdroj, zdroj2.

pondělí 3. listopadu 2014

Osobní fitness výzva na listopad

Tak a teď už je to vážný. 

Aby bylo jasno, nikdy jsem netrpěla nějakou šílenou nadváhou a co se týče BMI, vždycky jsem se pohybovala v normě.
Musím zaklepat, že můžu jíst vlastně co chci a nějak se to na mojí postavě neprojevuje.
Co se na ní ale projevuje je výtah a tramvaje. Já už prostě skoro vůbec nechodim pěšky. Teda jo, do školy a ze školy pořád ještě jo, protože bych musela nafackovat sama sobě, kdybych tou tramvají jezdila i tu jednu jedinou zastávku od intru ke škole.

Ale teď už to všechno přesahuje snesitelný meze.
Skoro se nehejbu, ale sladkosti do sebe cpu pořád. A snažim se to omluvit tim, že něčím si ty nervy obalit přece musim, že jo.


Už několikrát jsem se ke cvičení přemlouvala. Ale nikdy to nějak nedopadlo..
Proč? No protože jsem si říkala, že mám pořád vlastně celkem pěknou postavu.
Ale teď už nemám. A už mi i pár lidí řeklo "Tys nějak přibrala, ne?".
Jim to přišlo vtipný.
Ale mně teda ne.
V tu chvíli jsem měla chuť je shodit ze schodů. Co je jim sakra do mojí postavy? I kdybych měla metrák, pořád je to moje postava!
No ale s jednou věcí mi to pomohlo.
Přestala jsem si namlouvat, že je všechno ok. Ale podívala jsem se konečně kritickým okem do zrcadla a uznala, že už to fakt neni dobrý a musím začít něco dělat.

Protože mnohem lehčí bude teď shodit těch pár přebytečných kil (snad) a postavu zpevnit, než za pár let muset dát dolů nějakých dvacet kilo, že jo.
A taky se snažím si namluvit, že když jsem mladá, půjde to třeba líp, než by to šlo za pár let.
Takže jsem si před pár dny objednala dobrej protein a doufám, že mě to k tomu cvičení i trochu namotivuje. :)


A co že bych to teda chtěla cvičit? 

Konečně bych chtěla zvládnout všechny tři levely té známé Jillian. Líbí se mi její videa a mám ráda workouty. Nebaví mě vymýšlet, co si zacvičím. Jsem radši, když mám vytvořený plán a jen podle něj jedu. Takže to vidím na 30 Days shred možná prokládaný jinými videi od Jill.



A taky se mi docela líbí videa ze stránky www.fithall.cz a když budu mít sílu (doufám, že budu), tak si dám i nějaké kratší video určené přímo na nějakou partii.

Určitě si budu tvořit svůj vlastní cvičební plán a všechno si sepíšu, co si jaký den zacvičím a co budu dělat. Protože kdybych si měla jen říkat "Noo, tak si dám Jill a možná ještě něco z Fithall.." Všichni víme, že už bych se k ničemu nedokopala.
Takže sepíšu, vyladím, vytisknu a budu zaškrtávat. To je pro mě nejlepší motivace. :)
Kdybyste chtěli, můžu vám sem pak klidně hodit, co budu cvičit já.

Tak mi držte pěsti, ať jsou viditelné výsledky a hned mě to neomrzí (jako zatím vždycky).
A slibuju pravidelnou informovanost o mých pokrocích (nebo stání na mrtvém bodě). Protože teď už to sakra musím dotáhnout do konce!

zdroj, zdroj2.

sobota 1. listopadu 2014

Může někdo jako já rozdávat moudra? Inspirovat?

Společnost trpí dojmem, že holka v mém věku je blbá, neví nic o životě, nemá vyspělý názory, neví co chce a vlastně by se jí mělo zakázat svobodně se rozhodovat. Protože je to vlastně pořád ta šílená puberťačka, jejíž jediná starost je, co si dá v sobotu v baru k pití..
Hodně tady pracují předsudky.. Setkala jsem se i s tím, že člověk trpěl tak velkými předsudky, že se mnou odmítl jednat, protože taková mladá holka jako já se mu přece nemůže rovnat. Co nového by mu mohl někdo v 17ti letech říct?

Neříkám, že si za tuhle škatulku my mladí nemůžeme sami. Protože můžeme. Polonahé fotky na sociálních sítích, statusy o ničem plné pravopisných chyb a vulgarismů.
Když jsem občas v tramvaji svědkem nějaké konverzace mladých slečen o tom, že v pátek se vyspala s Petrem, v sobotu s Davidem a neděli strávila u Martina (všechno z první ruky, s peprnými detaily pro celou tramvaj..) a následně se kamarádce chlubí, jak ten dnešní test hrdě opsala z taháku.. Taky se občas zastydím, že patřím do téhle věkové kategorie..

A pak se těm předsudkům vůbec nedivím.
Proto jsem se dřív tak strašně bála projevovat svoje názory. Styděla jsem se za to, jak vnímám svět. Protože jsem okolo sebe neměla nikoho ve stejné věkové kategorii, kdo by věci viděl stejně..
Ale jsem za to vážně ráda. Vidím v tom jakousi svou originalitu a něco, co je moje.. Nikdo mi nemusí radit a říkat, co si mám myslet.. Zvládnu to sama. 


Jedna slečna mi kdysi k článku napsala komentář, že když poprvé narazila na můj blog a viděla, kolik je mi let, chtěla hned stránku zavřít, protože 17ti letá žába ji přece nemohla nabídnout nic nového. Nejspíš čekala zápisky z pubertálních večírků. :))
A omluvila se, že se mýlila, že mám hodně co nabídnout. :)

Pořád si tenhle komentář pamatuju, protože to je něco, co se nezapomíná. Díky za tenhle názor i za počáteční nedůvěru. :)
Je vlastně fajn, že mi někdo zpočátku nevěří.
Buď nade mnou úplně zanevře a nebo mi dá šanci. A já teď díky vám vím, že ji dokážu obhájit a že mám co říct.

Možná si někdy pro články beru příliš velká sousta, taky se možná občas pletu. Ale to co dělám, dělám ráda. Občas je to i pro mě taková malá challenge.
Napsala jsem hodně motivačních článků, nesčetněkrát šla z kůží na trh a ani nevíte, jaký jsem měla občas strach, co na to řeknete.. Ale vaše komentáře mě hrozně baví, učím se i od vás.

Je jenom na vás, jestli si z mých článků něco vezmete, nebo jestli je chodíte číst pro zasmání. Nechci a nebudu nikoho nutit, aby se řídil tím, co já mu říkám. Jen jsem hrozně ráda, když někomu ukážu nějakej směr, když má díky mě lepší den, když ho pobavím..

Takže.. Vážně nevím, jestli mám na to a jestli si můžu dovolit tyhle články psát. To neposuzuju já, to musíte udělat vy.
Ale jestli jsem někdy někoho z vás motivovala a inspirovala. Jsem za to vážně ráda!

zdroj

úterý 28. října 2014

Co mě dělá šťastnější - neočekávat, nebrat si věci osobně a zasmát se svým trapasům

Máte dobrej den, výjimečně se vám chtělo i vstávat, dáte si dobrou snídani a těšíte se na večerní rande. Z domova vycházíte jako sluníčko a říkáte si, že tohle bude fakt super den! 
Na chodníku se ale zastavíte blízko silnice, před tou jedinou kaluží, která je široko daleko.. A díky projíždějícímu autu už vaše bílý kalhoty nejsou bílý. 
Prodavačka v obchodě je nepříjemná, v práci musíte zůstat přesčas a váš potencionální partner se na rande jeví jako naprostej blbeček. 
Takový věci dokážou člověku pokazit den. 


Slyšeli jste někdy větu - Zklamání pramení z očekávání, že ostatní jsou ochotní pro nás udělat to, co jsme ochotní udělat my pro ně? 
Zkuste se nad tím zamyslet.
Docela to sedí, co?
Pár takových podobných zklamání (teda u mě jich muselo bejt víc.. Já nezkusím udělat blbou věc jednou nebo dvakrát.. Já ji udělám sedmkrát nebo osmkrát, prostě jen tak pro jistotu) a on si člověk uvědomí, že očekávání je fakt k ničemu.
Kolikrát věci vyšly přesně tak, jak jste čekali? Kolikrát se lidi chovali přesně tak, jak jste si představovali? No mockrát asi ne, že jo.
Naučte se přestat očekávat a on ten život bude hned jednodušší.
Jděte na to rande s tím, že prostě buď to vyjde nebo ne. Co se stane? Svět se nezboří a poslední chlap na planetě to taky neni.(Tohle se dá aplikovat na cokoli, ne jen na chlapi)


Vždycky mě hrozně vytáčelo, že jsou na mě prodavačky v obchodech nepříjemný. Vylejvaj si na mě svoje splíny a dělaj, jako bych já mohla za to, že musej sedět za tou pokladnou.
Ale abych nešpinila jenom prodavačky.
Dělá to kde kdo. Občas vás seřve pán v tramvaji a jindy si na vás zlost vyleje průvodčí ve vlaku.
Takový výlevy mi dokázaly zkazit den. 
Vždycky jsem si říkala, co jsem těm lidem udělala. A dlouho jsem o tom přemejšlela.
Stejný to je ale i s přáteli. Občas se prostě někdo blbě vyspí a bude házet blesky i za pozdrav.
Ale za to já přece nemůžu.
Tak proč bych z toho měla bejt špatná já? 
Chlápka z tramvaje asi vidim naposled a ti ostatní se z toho vyspí a zase to bude ok. A oni nechtěli seřvat mě, já jsem se tam prostě jenom objevila a tak si svojí blbou náladu vylili na mě.
A jak se říká - zlo zlem nepřebiješ. Tak se usměju a odcházím. :)


Trapasy jsou u mě věčně řešený téma.
Dřív jsem měla pořád strach, že něco podělám. A po každým takovým karambolu jsem měla chuť chodit kanálama. A zvlášť když kolem byla hromada lidí. Takový ty pocity jako "pane bože.. už nikdy se tady nemůžu ukázat.."
Ale časem jsem se naučila smát sama sobě a otočit trapasy v takovou příhodu, která pobaví nejen mě, ale i všechny kolem. Základ je podat to takovým způsobem, že si všichni budou přát zažít úplně to samý a ještě se na to budou těšit.
Nehroutim se z každýho trapasu, ale zasměju se sama sobě a občas si řeknu, že tohle by mi snad ani nikdo nevěřil, kdybych to někde řekla..
Nemám návod na to, jak se to naučit. Asi prostě musíte ty trapný situace přitahovat tak jako já.. A to se časem obrníte! :D

Dám ruku do ohně za to, že když začnete věci brát tak jak jsou, přestanete očekávat a budete brát všechno jako hru, život bude šťastnější a jednodušší. Když si k tomu přestanete ještě brát osobně blbý nálady ostatních a naučíte se radovat ze svých trapasů a budete nad nima přemýšlet jako nad dobrýma článkama na blog a ne jako nad společenskou sebevraždou. Budete se mít vážně hej! :))

zdroj, zdroj2, zdroj3

sobota 25. října 2014

Skořice - Výborný pomocník pro všechno

Máte rádi skořici? Já jí miluju! Ta vůně, chuť.. (A Vánoce). Kdyby to bylo možné a chuťově by se to všechno dalo sladit, přidala bych ji kamkoli. Přiznám se, že skořice je nejpoužívanějším kořením v mé kuchyni (a taky mi nikdy nesmí chybět). Ale abych tady dnes jen nepovídala o své skořicové závislosti, přidám i pár poznatků o ní, které vás třeba přimějí k tomu, abyste ji více používali i vy. :))


Skořici získáváme ze stromu skořicovníku, je jeho kůrou. Takový skořicovník se pěstuje v tropických oblastech a dělí se na několik druhů. Z tohoto hlediska se za nejkvalitnější považuje skořice ze Srí Lanky, z ostrova Cejlon. Charakteristická je červeno-žluto-hnědá barva, pružnost a specifická vůně.
Ze skořicovníku se využívá sušená vnitřní část kůry bohatá na silice. Z listů, větví i květů se získává skořicový olej.

Pokud máte doma přímo kůru skořice, je vhodné ji dát do skleněné nádoby, kterou uzavřete, a následně uchováváte při pokojové teplotě na místě, kde nebude skořice vystavena slunečním paprskům. Pokud jste se zásobili mletou skořicí, je vhodné ji přesypat do uzavíratelné nádoby, případně můžete sáček se skořicí vhodně uzavřít např. gumičkou.

Často se hovoří o skořici jako léku v boji proti rakovině. Skořice se totiž dokáže postarat o to, že k nádoru nepustí dostatek živin a kyslíku. Tato skutečnost byla zjištěna v rámci americké studie, kdy se extrakt ze skořice podával nemocným s rakovinou či leukémií. Další věcí, na kterou vědci poukazují, je fakt, že skořice pomáhá snižovat vysokou hladinu cukru, což může pomoci při hubnutí. Skořice se taky uvádí jako účinný lék v prevenci proti Alzeihmrově chorobě a dokáže velmi zpomalit její rozšiřování. 
Co se týče obecných účinků skořice, jako lék je vhodná na zlepšování trávení, působí proti nachlazení, je vhodná při nevolnosti, zbavuje nás bolesti svalů a kloubů (což určitě aktivní jedinci ocení :)), ženám pomáhá při menstruačních potížích, podporuje chuť k jídlu, snižuje špatný cholesterol, je vhodná při boji proti infekcím či celulitidě. 
Dalo by se říci, že skořice je všestranně využitelná, poněvadž se z ní také vyrábí nejrůznější oleje, masti, hojně se využívá také ve farmacii, kdy je přidávána do léků, aby zlepšila jejich chuť a podpořila možnost rychlejšího vstřebání do organismu. Dle rad odborníků dokáže v kombinaci s medem porazit angínu či chřipku.


Skořice taky podporuje funkci mozku. Už samotná vůně zvyšuje mozkovou aktivitu. V jednom výzkumu bylo zjištěné, že při konzumaci skořice a vnímání její vůně, se testovaným dobrovolníkům zlepšila paměť a pozornost při práci. Největší pozitivní účinky byly zaznamenané při úkolech, kde bylo třeba použít obrazovou paměť.

Má neuvěřitelnou schopnost prohřát celé tělo. Trpíte-li na studené ruce a nohy, přidejte trochu skořice skořice do čaje. Díky svému složení je typickým kořením podzimního a zimního období. Dokáže totiž prohřát organismus, který je chladem sužován, a mimo to má již zmiňované antibiotické účinky podporující a nabuzující imunitní systém.

Skořice a med = účinná prevence nachlazení
Díky antibiotickým a protiinfekčním účinkům je skořice společně s medem považována za nejvhodnější přírodní prevenci a případně i terapii při chřipce, nachlazení nebo třeba angíně. Med je označován jako přirozené antibiotikum, jeho síla je tak v kombinaci se skořicí ještě zesílena.

Tip: med a skořice jako lék – připravte si 1 polévkovou lžíci medu a rozmíchejte v ní zhruba necelou polovinu kávové lžičky mleté skořice. Důkladně promíchejte, aby se obě složky dobře spojily, a nechte 5 minut odstát. Přidejte pár kapek citronové šťávy, opět zamíchejte a zkonzumujte. Ulevit od projevů nachlazení by se vám mělo již druhý či třetí den, kdy si tuto zázračnou medicínu budete dopřávat, a to ráno i večer.


Jelikož je prokázáno, že skořice umí regenerovat tkáně, zlepšovat celkový metabolismus buněk a urychlovat látkovou výměnu, hovoří se o ní nejčastěji v souvislosti s potlačováním projevů celulitidy, a to s pomocí speciálních zábalů, kdy je skořicový krém nanesen na postižená místa, aby odbourával škodliviny nahromaděné v pokožce. Celá snaha se následně podporuje stlačením končetin v bandážích a působením na lymfatické cévy. 

Tip: skořicový zábal pro lepší vitalitu pokožky a podporu boje proti celulitidě – smíchejte kelímek bílého jogurtu s 2 lžícemi tvarohu, 1 lžičkou olivového oleje a cca 5 lžičkami mleté skořice. Pokud bude výsledek příliš řídký, zahustěte ho ještě tvarohem. Poté naneste na nohy a ty pak následně zabalte do potravinové fólie a ručníku. Pusťte si příjemnou hudbu, zapalte svíčky a alespoň hodinu takto relaxujte. Výsledek poznáte již po 3 opakování.

Tak co, máte rádi skořici? A věděli jste s čím vším vám může pomoct? :)
Kam ji přidáváte vy? :)


čtvrtek 23. října 2014

Keep calm and love police

Jsou věci, se kterýma se vám prostě musím pochlubit. Ono už je to u mě občas tak, že si něco koupím, nebo někde něco vidím a hned bych to fotila nebo o tom psala a pak přemýšlím, co mi k tomu asi řeknete vy a jak se vám daná věc bude líbit.
No ale to už je zase trochu něco jinýho.

Dneska vám musím ukázat něco naprosto dokonalýho a vystihujícího mojí osobu.
Když jsem dostala možnost vytvořit si vlastní tričko, dlouho jsem přemýšlela, co bych si vlastně tak mohla nechat natisknout.
Mělo to bejt pěkný, originální, mělo to zaujmout a mělo mě to nějakým způsobem vystihovat nebo definovat.
Jo já vím, hromada požadavků.



Ale nakonec jsem vymyslela přesně takovej motiv, kterej tohle všechno splňuje.
Co se typu a materiálu trička týče. Vybrala jsem si, stejně jako Clarky, Blondie (65% polyester, 35% bavlna). Materiál je na dotek hrozně příjemenej a vypadá hezky.

V Shirtinator pracují vážně profíci, protože potisk je dokonalý a kvalita je na tričku opravdu znatelná. Tak uvidíme, jak to bude vypadat po několik vypráních. :))

A teď konečně k potisku.
Keep calm and love police. 
Jasně, keep calm je už trochu ohraný.. Ale hodí se to! :)


Notak.. Neříkejte, že vás to překvapuje? Co asi jinýho bych si mohla zrovna já nechat natisknout na tričko? :D
Jsem vážně nadšená, že teď už budou všichni vědět, že.. I love police(men)! :3
A hned se bude ten budoucí manžel hledat snáz (jen už by teda mohlo bejt zase teplo, že jo..).

Fotky jsou foceny večer a narychlo, lepší a přímo na těle hodím určitě na Instagram (pelisek_pismenek), tak můžete mrknout tam. :)

Udělala jsem si předčasně radost k narozeninám a mám vážně radost. :))

pondělí 20. října 2014

Že bych dospívala?

Ježiši neděste se.
Tenhle článek fakt nebude o všech těch fyziologických změnách a procesech probíhajících na těle každého z nás v období dospívání. Za prvé vy všichni už víte co to obnáší a za druhé už to mám snad za sebou (teď už jenom přibírám, ale to s dospíváním nemá nic společnýho, za to může ta plná polička sušenek a výtah).

Takže k tématu.
Osmnáctý narozeniny se blíží rychlostí blesku, takovej ten velkej zlomovej okamžik, kdy už bude všude jen můj podpis (konečně bych se měla nějakej pěknej naučit), nebudu ke všemu potřebovat svolení svých rodičů, pojedu za sebe.. Co si nadrobím, budu si muset sníst sama, průšvihy za mě nikdo žehlit nebude.

Ale mám tak trochu pocit, že to není úplně tak, že se v den svých osmnáctých narozenin člověk ráno probudí, v hlavě mu něco cvakne a on najednou začne přemýšlet úplně jinak, jako dospělej.. Že bude najednou ten život jinej..
To asi ne, že jo.. 

zdroj
Začínám mít dojem, že dospívám.. 
Já tak úplně nevim, jestli se mi to líbí nebo ne.. Je to divný..
Ale najednou se ke mně i moji rodiče chovají jinak.. Do ničeho mě nenutí, najednou říkají "Jsi dospělá, rozhodni se sama.." Možná vám to přijde směšný, ale tuhle větu jsem včera slyšela poprvé.. Vždycky mě do všeho tlačili, často rozhodovali za mě.. A teď bylo rozhodnutí čistě jenom na mě.
A já už začínám rozlišovat, co bych měla udělat, co bych měla ve svým životě změnit, jak se chovat.. A vím, co je a není pro mě dobrý..

Už nechci, aby ze mě všechno zařizovali moji rodiče, radši vezmu telefon a (i přes fobii z telefonování s cizími lidmi) si věci zařídím sama. Protože pak mám přehled o tom, co se děje a co bude. A přijde mi to mnohem lepší, než se spoléhat na to, že to za mě někdo zařídí a vyřeší.

A tohle je podle mě ta slavná dospělost.
To datum v občance, který říká prodavačce, jestli mi to víno může nebo nesmí prodat.. Neznamená vlastně vůbec nic.. Získávám úplnou svéprávnost a můžu upsat duši ďáblu. Ale jak na tom jsem mentálně, jak se o sebe dokážu postarat, jak vnímám věci.. To nemá s věkem nic společnýho..
Někdo jsme myšlenkově na vysoký úrovni třeba už v 15ti letech a někdo na tu "úroveň dospělosti" nedosáhne ani ve 20ti.

Já už teď nečekám na to, než se někdo z mýho okolí rozhoupe a něco za mě zařídí.. Zjistila jsem, že bych se v některých případech třeba nemusela dočkat.. A nebo že to většinou udělá jinak, než bych já chtěla.. Ale dřív jsem neměla odvahu na to, jít a začít konat sama za sebe..
A teď ji najednou mám. Beru věci do vlastních rukou a dělám je za sama za sebe. A nesu si i následky, na nikoho je neházím.

Takže jo, asi dospívám..?

pátek 17. října 2014

Síla podpory

Teď už jsem opravdu strašně vděčná za všechny ty nehezké věci a karamboly, které mě v životě potkaly. Za všechny ty lidi, co se mnou zametli, co se ke mně nechovali hezky.. I za ty těžkosti, se kterými bojuji teď.. 
Jasně, dřív jsem nadávala, byla jsem zklamaná a měla pocit, že si ze mě snad někdo dělá legraci.. 
Ale teď už jsem to pochopila. Nemělo mě to odradit, zničit, zabrzdit.. Mělo mě to posílit, ukázat směr, posunout.. Mělo mi to umožnit pochopit věci, který bych bez toho nevěděla.. 

A účel byl splněn. Jsem si naprosto jistá, že momentálně se nacházím přesně tam, kde bych měla být. Že jsem přesně taková, jaká mám být. A že vím věci, které mám vědět. 
Díky za to, že ke mně dobré věci nepadaly z nebe. Že jsem je nedostávala zadarmo a nevyrostl ze mě rozmazlený jedinec, neschopný se o sebe postarat a hroutící se z každé maličkosti. 
Osobně bych řekla, že jsem docela silný jedinec, dokážu se vyhrabat z různých věcí, v hlavě to mám celkem srovnané (dokud se neobjeví chlap) a můžu na sebe být hrdá. 

Miluju ty chvíle, kdy můžu rozdávat dobrou náladu lidem kolem sebe. Kdy je mi tak dobře, že bych zásobila celou Plzeň i s okolními vískami. Když cítím, že někomu z mých přátel není úplně hej a konverzace se mnou ho zase postaví na nohy, že má díky mně lepší den, že najednou chápe, že ono to vážně není tak černé, jak se teď zdá. 
Nebo když už ten člověk přijde a poprosí o pár pěkných pozitivních slov nebo o objetí. Jsem neskutečně ráda, že si za mnou lidi chodí pro optimismus. 

zdroj
Ale i když se zdá, že jsem pořád šťastná, že mám dokonalý život bez starostí a je mi pořád skvěle. 
Tak opak je pravdou. 
Vážně nemám dokonalý a bezstarostný život, vážně mi není pořád hej, vážně mě hromada věcí trápí. 
Jenom se většinou snažím brát věci pozitivně, problém je problémem jen tehdy, když se na něj rozhodneme takhle dívat.. A nikdy není trvalý, jednou to přejde. 

Ale jsou chvíle, kdy i já brečím
A přesně tehdy potřebuju, aby taky někdo přišel za mnou, aby mi řekl, že mě má rád, že to všechno zvládnu, že je tady pro mě.. Že jsem skvělej člověk, že zase všechno bude dobrý. 
A takoví lidé mi občas chybí. 

Lidé zapomínají dávat najevo, jak mají jiné rádi. A to je velká škoda. Člověk by měl občas slyšet, že ho má někdo rád, že je skvělý a nebo nějakou chválu na dobré vlastnosti. Každému z nás to pomůže, každý to občas potřebuje.
Neříkám vám, že máte být závislí na chvále od ostatních, musíte se umět chválit především sami.. 

Ale podpora je důležitá věc. 
I když jsem se naučila chválit samu sebe a přišla jsem na to, že je to mnohem důležitější, než aby za mnou nestále někdo chodil a plácal mě po rameni. 
Taky potřebuju občas dodat tu odvahu, doplnit dobrou náladu a zásobit se optimismem. Potřebuju slyšet, že mě má někdo rád, že mu na mě záleží a že mě potřebuje. 

Tak prosím. Začněte říkat svým přátelům a drahým polovičkám, že vám na nich záleží. Obejměte je, kupte kytičku nebo čokoládu. Ne k narozeninám, svátku ani k výročí. Prostě jen tak, protože chcete. 
Uvidíte, že budou překvapeni, ale velmi mile. :) 

Chci poděkovat vám všem, že jste tady se mnou, že za mnou stojíte a čtete moje články. Děkuju vám, co se i teď nebojíte a hlavně nezapomínáte říkát lidem kolem sebe, že vám na nich záleží. 
A taky děkuju těm z vás, co se rozhodli poznat mě i z té osobnější stránky. Našla jsem mezi vámi opravdové přátele, kterým se nebojím napsat, když se utápím v slzách.. Dokážete mě rozesmát a postavit na nohy.. 
Díky za vás, díky za podporu, díky za čas, který do mě investujete. 
Mám vás moc ráda! 

čtvrtek 16. října 2014

Chceš originální tričko? Vytvoř si ho!


Člověk si musí čas od času udělat radost. A když to není náletem na drogerii nebo posezením u dobrého jídla v restauraci, tak to uděláme prostřednictvím naprosto originálního kousku oblečení. Znáte internetovou stránku www.shirtinator.cz? Jestli doposud unikala vaší pozornosti, měli byste to urychleně napravit, ale peněženku snad radši schovejte k sousedům pod postel. Protože při prolustrování sortimentu budete chtít skoupit všechno.

Shirtinator je internetový eshop, kde si můžete vytvořit originální kousek oblečení. Od triček, přes spodní prádlo až k mikinám. Vaší představivosti se meze nekladou.
Shirtinator vám nabídne už několik používaných potisků, textů, nebo si dokonce můžete vybrat z trička již vytvořeného. Na výběr je z velkého množství materiálů, barev i potisků.
Vyberete si jak vy, tak vaše drahá polovička nebo mrňous. Jediný, kdo má zatím smůlu je asi čtyřnohý miláček.

Kdo by si ale kupoval tričko, které už bude nosit i někdo jiný, když má možnost, vytvořit si vlastní a originální kousek?
Na webu vám všechny kroky vysvětlí, se vším pomůžou, nemusíte se bát, že byste se na stránce ztratili nebo měli strach, že uděláte něco špatně. A kdyby náhodou ano, komunikace s eshopem je naprosto skvělá, všichni jsou ochotní a pracují rychle.


Jsem ráda, že se koncepce vytváření vlastního oblečení už rozšiřuje i u nás. Podle mě je to skvělý dárek pro někoho blízkého, když ho znáte a víte, co by na tričku rád nosil. :) Inspirace je hodně a výběr je široký. :)

Když jste spokojeni se svým výtvorem, stačí zvolit způsob platby a dodání a můžete se už jen těšit na balíček. :)
Já sama jsem měla možnost vytvořit si přes Shirtinator své originální tričko a jsem naprosto nadšená. Jaké tričko jsem si vybrala, jak mi sedí, co se mi líbí nebo nelíbí a samozřejmě taky fotky, vám ukážu v dalším článku. :)

Vlastníte už nějaký vámi vytvořený kousek oblečení a nebo je pro vás pohodlnější nakupovat klasicky v obchodě a vzít co je v nabídce? :)

úterý 14. října 2014

Splň si svůj sen

Už pár dní mě pronásleduje taková ta maximálně tvůrčí nálada "Chci udělat něco velkýho, chci udělat někomu radost..". Protože na mě házeli posledních pár dní to štěstí lopatou. Nemůžu si ho všechno syslit u sebe, ale chci se podělit s vámi.

A tak jsem pro vás vymyslela projekt. :)
Něco málo už jsem předeslala na FB stránce, teď se pojďme podívat na detaily, ať víte do čeho jdete. 


Rozhodla jsem se, že někomu z vás splním sen. Zní to dostatečně šíleně a nemožně? 
Jo, to je dobře. Přesně takový je účel. :) Moje sny se teď postupně a pomaličku začínají plnit. A když se můžou plnit ty moje, tak proč ne ty vaše? :)
Je mi jedno, proč jste si je doposud nesplnili, proč to nešlo. Já jsem vám s tím přišla pomoct. A účel tohoto projektu je jasný, udělat jednomu z vás radost! :)

Zúčastnit se může úplně každý. 

Co musíte udělat:
Na adresu Dominica.Droom@seznam.cz mi poslat email, ve kterém popíšete svůj sen (nebo vícero snů). Přesně ho definujte a zkuste mi alespoň trošku vysvětlit, proč sníte zrovna o tomhle. 
Nemusíte mi rozepisovat dvoustránkové slohy (ale klidně můžete), ale zkuste být originální, vtipní, nápadití. 

Co se týče snů, držte se prosím vás v nějaké rovině, která je opravdu splnitelná. Když mi napíšete, že chcete vlastnit společnost Coca Cola, asi vám s tím moc nepomůžu. :) 
Pro příklad, já bych třeba napsala, že:
  1. Chci se projet v policejním autě s VRZ
  2. Chci si na střelnici vyzkoušet střílet
A nebo jiné podobné splnitelné věci. 

Z emailů, co mi přijdou, si vyberu ten, který se mi bude líbit nejvíce. Ať už ten samotný sen, nebo to jak jste to odůvodnili, na tom nezáleží. 
Neřešte, jak moc se vám to zdá všechno bláznivé a nesplnitelné. 
Prostě mi jen napište, co byste si přáli. :) Můžou to být i naprosté maličkosti, nebo něco většího. Výběr je čistě na vás. 

Adresa pro zaslání emailu: Dominica.Droom@seznam.cz
Do předmětu napište: Splň si svůj sen
Emaily můžete posílat do 15.11. 2014.

Já se potom s danou osobou začnu domlouvat a společně začneme pracovat na realizaci jejího snu. A když s tím bude souhlasit, vám budeme podávat reporty. :) 

Tak kdo z vás má chuť a odvahu se do toho pustit? :) Doufám, že mě v tom nenecháte a zapojíte se, pojďme ukázat, že to není nemožný. 
Přestaňme se alespoň na chvíli bát a vymýšlet důvody, proč něco nejde.. Zapojme fantazii a věřme, že to jde! :)
Začněme už konečně žít! :))

sobota 11. října 2014

Jak jsem se těšila na dva svalovce v uniformě

Představte si to. 
Tři roky studujete školu, kde se věčně tak nepatrně motáte kolem policie, ale pořád vás tak trochu zastrkávaj do tý úřednický škatulky a vtloukaj vám do hlavy, ať se sakra už konečně začnete učit, protože blbečky na úřadě nezaměstnaj. 
Když se jim pokoušíte vysvětlit, že sedět u kopírky fakt nehodláte, snaží se to uhrát na to, že blbečky nezaměstnaj nikde (zase lžou.. O tom bych se hádala.. Člověk jich denně potká..)


Cpu ty uniformy všude.
Hele, jedna seminárka.. Beru si činnost policie.
Praxe? Už píšu email na obvodní oddělení policie. 
Maturitní práce? Hej ty! Dej tu ruku dolů! Tohle je moje téma! 

V prváku si to k nám do školy zamířili dva hezounci od městský policie. 
Jméno jednoho z nich si pamatuju do dneška. 
Tak víte jak, sledovat dva pěkný chlapi při nácviku obranných úderů, jo pěkná podívaná. 
Ale v tý době jsem na těch uniformovanejch ještě tolik nejela. A dojem se taky dělá docela těžko, když s váma je tam další stovka studentů a týpek leží na zemi s rukama za zády. 

A od tý doby ticho po pěšině.
Občas se ke mně dostala nějaká ta informace, že studenti z průmyslovky se účastnili cvičení pořádkových policistů a nebo že jim ukazovali nový vybavení.
No sakra lidi!
Já tady studuju veřejnou správu. Proč mně tohle nikdy nikdo nenabídl?! To já bych měla sledovat ty namakance a představovat jim oběť, na který by si mohli natrénovat svojí týmovou sehranost. 

Ale pak to přišlo! Já věděla, že pro mě ten nahoře ještě něco chystá. 
Projíždím svůj rozvrh na internetu a hledám, kdy mi konečně něco odpadne. 
A hele, beseda.. Nejdřív zalarmuju lidi sedící kolem, jestli náhodou neví, v jaký oblasti, že se to zase potřebujeme vzdělat. 
Nikdo neví.
Jsem děvče činu a okamžitě projíždím intranet. 


Dne 9.10. Beseda s PČR.
Hvězdičky v očích, širokej úsměv a srdce vyskakuje z hrudi. 
Okamžitě všem přítomným nadšeně oznamuju, že přijdou policajti! A přijdou k nám! Jenom k nám! (Žádná další stovka studentů mrkajících po svalovcích..)

Žiju touhle informací celej tejden. Ve čtvrtek ráno si dávám u zrcadla fakt záležet, aby mi to slušelo. Dneska ten dojem prostě udělám.
Když o přestávce netrpělivě čekám na zvonění, všechny ujišťuju o tom, že přijdou dva mladí, vysocí namakanci v těch božích uniformách.
No tak, už zazvoň sakra. 

Nadšená a natěšená hypnotizuju dveře. 
Do kterých vchází vysoká blondýna v uniformě. 

Ženská?! 
Ještě dalších několik sekund čekám, že za ní třeba vejde ten namakanec.
Moji spolužáci se mohou potrhat smíchy a já si zničeně sedám do lavice. 

Ale jo, dokáže mě zaujmout. Deset let dělala na kriminálce a její muž je taky policajt. Sakra jo, ta ženská mě baví!
Až do chvíle, kdy z ní vypadne, že obvykle s ní na přednášky chodí ještě kolega, ale zrovna dneska hromadu práce a nemohl přijít. 
No tak tohle si klidně mohla nechat pro sebe. 

zdroj, zdroj2

čtvrtek 9. října 2014

Pozitivní životní styl v praxi (se mnou)

Je tady nespočet článků o motivaci, optimismu, pozitivním přístupu, plnění snů a mnohém dalším. Ale vlastně jsem vám ještě nikdy nenapsala, jak je to se mnou. Jestli nejsem náhodou zapřísáhlá negativistka nebo xenofob řvoucí na všechny kolem..
A právě dneska jsem se to rozhodla napravit, protože jsem plná energie, dojmů, optimismu a ambicí sahajících až do nebes! :)


Kde bych tak začala..
To že jsem dřív byla právě ten výše zmiňovaný negativista, ten co ho měli všichni litovat, šedá myška v rohu, co si neuměla říct v obchodě skoro ani o rohlík, všude jsem chodila se skloněnou hlavou a měla pocit, že jsem středobodem zájmů všech lidí na ulici a oni si o mně špitají..
Trochu sci-fi představa? Pro vás, co to nikdy nezažili možná ano, ale vážně to tak bylo..

Ale teď už je to jiný.. :))
Víte, já sice píšu tenhle blog, kterej se z knižního přehoupl na beauty a potom spíš ještě trochu do sekce life, motivace, inspirace.. :)
Snažím se vám tady ukázat nějakou cestu, přesvědčit vás, že svět není jenom černej, že lidi nejsou jenom zlý..
Můžu vám pomoct, můžu si tady s vámi povídat a trochu vás postrkovat, ale ten hlavní krok musíte udělat vy. Já vám nemůžu stát za zády a dělat věci za vás. To musíte sami. A když nebudete chtít, když neuděláte krok, všechny moje řeči jsou k ničemu..:)


Tak zase k tématu..
Trvalo mi dlouho, než jsem našla tu správnou cestu pro sebe. Dlouhou dobu jsem nevěděla co chci, kudy se chci ubírat, kde bych jednou chtěla skončit. A tak jsem dělala to, co chtěli ostatní.. Byla jsem taková ta loutka na provázkách, za které tahal někdo jiný..

Postupně jsem ale přicházela na to, že to nebude úplně dobře a že do budoucna to není úplně perspektivní přístup.. Zklamu vás, ale vážně mi to všechno nedošlo ze dne na den. ;)
Začala jsem si pomalu uvědomovat, co je dobrý pro mě, co chci, co bych měla dělat, co změnit..
A byl čas začít konat.

Našla jsem zalíbení v inspirativní literatuře o osobním rozvoji a milých citátech.. Stačilo přečíst pár motivačních řádků a svět byl hned růžovější.. Jako bych najednou mohla dokázat naprosto všechno.. Ale všichni víme, že tenhle přístup se nás drží chvíli.. 

A jak to prodloužit? Stačí málo. Něco udělejte, budete mít radost ze všech těch reakcí, z toho samotného aktu.. 
No, teorie je tady zbytečná, pojďme se spolu podívat trochu do té praxe.. 

Když jdu po ulici, hodně zkoumám lidi kolem, dívám se na ně.. A asi vás nepřekvapí, že většina z nich je zamračená, naštvaná, s hlavou sklopenou do země.. Taky jsem taková byla, při chůzi jsem se dívala na špičky svých bot a bála se zvednout hlavu.. 
Absolutně jsem si nevěřila, neměla jsem se ráda, nemyslela jsem si o sobě hezké věci.. 
Ale časem se to začalo měnit.. Teď si dávám pozor na to, abych chodila rovně, dívala se dopředu a lidem do očí. 
Je naprosto skvělý sledovat ty reakce lidí, když se na ně zadíváte.. A vlastně to všechno, čeho si najednou začnete všímat, když se přestanete bát.. 
Jediná věc, která mi ještě stále dělá problémy jsou úsměvy. Jo, když se na někoho podívám a on se usměje, tak úsměv moc ráda oplatím a náladu mi to zvedne. Ale zatím mám pořád trochu strach dávat ten první úsměv já. Ale taky jsem v procesu zdokonalování. :)


Mám strach z mluvení s cizími lidmi..
A to se týká i telefonování.. Vážně se bojím telefonovat s někým, koho neznám.. Je úplně jedno, že mě ten člověk nevidí, tak se vlastně nemám čeho bát.. Jde o to, že s ním mluvím.. Nedokážu to vysvětlit a definovat, prostě.. Je to pro mě stresující.. To už se s ním setkám radši osobně. 
Mám problémy s vyjadřováním, když jsem nervózní.. V těchto situacích často používám taková ta vycpávková slova "Jako.. Takový tamto.. Tento.. Prostě.. Vlastně..".. A proto se bojím i osobně mluvit s někým cizím, že neudělám dobrý dojem, protože nebudu umět vyjádřit to, co chci.. 

Ale jaký je nejlepší způsob překonání strachu? Udělat přesně to, čeho se nejvíc bojíme. :))
Čeká mě praxe na jednom z místních obvodních oddělení policie, když jsem tam šla, byla jsem celá rozklepaná a chtěla to před budovou policie obrátit zase domů.. Ale byla jsem odhodlaná a věděla jsem, že to chci.. Že to je ono..! Takže jsem se s paní na recepci začala hned bavit a už po první větě nebylo po nervozitě ani stopy.. Zvládla jsem to! :)
Jestli mě něco fakt mrzí, tak je to fakt, že jsem se do toho nepustila sama.. Zlanařila jsem kamarádku, že tam půjdeme spolu.. Jo měla jsem strach a ten byl teď silnější.. Takže v tom nejedu sama.. A pan na policii zná pouze její jméno, já jsem jen "ta druhá".. To je mi líto, protože teď už vím, že bych to zvládla i sama.. Ale tím už nemá cenu se zabývat.. Teď budu muset ukázat, že něco umím! :)

Ve škole jsme měli přednášku s mluvčí městského ředitelství Plzeň.. Byla to skvělá paní, milá a ochotná.. Sebrala jsem všechnu odvahu a po několika minutách zvážení pro a proti, přemýšlení.. Jsem se prostě zvedla a zeptala se na pomoc s ročníkovou prací.. Vážně chci, aby stála za to.. A než abych zase někam psala emaily a narazila na nepříjemného starého policistu, tohle byla lepší varianta.. A ono to vyšlo. Ochotně souhlasila a já jsem na sebe vážně hrdá. :)

Mohla jsem sedět a dumat nad tím, co když mě odmítne.. A nebo potom, co by bylo, kdybych se zvedla a zeptala se.. (Před rokem bych zůstala sedět, neměla bych odvahu na to, zvednout se a jít za ní..) Ale já chytla příležitost a začala konat.. A víte co? Když jsem u slečny stála a mluvila s ní, nervozita opadla.. :) A ten pocit potom, když se mi to povedlo.. K nezaplacení! :)


Vždycky, když se takhle něčeho bojím, když se odhodlávám a mám strach.. Řeknu si, že stačí maximálně dvacet sekund odvahy a mám to v kapse. Jakmile se zvednu a udělám ten první krok, pak už půjde všechno hladce. Jen dvacet sekund. To vážně není moc. :)

A oni se lidé těžko odmítají, když stojí naproti vám.. Tak vezměme odvahu do rukou a řekněme, co chceme.. Když to vyjde, budeme šťastnější, že jsme to udělali.. Když to neklapne, budeme mít dobrej pocit, že jsme to zkusili. :)

Když se ještě vrátím k té praxi na obvodním oddělení.. Velitel, se kterým jsme se tam měli sejít, musel najednou odjet, takže jsem vzala odvahu a mluvila s paní na recepci.. V tu chvíli jsem věděla, že bych to zvládla i s panem velitelem, ale nebyl tam..
Moje kamarádka byla naštvaná, zklamaná.. Já ne..  Prostě to tak mělo bejt. Třeba měl špatnou náladu, byl by naštvaný.. Okamžitě jsem v tom viděla to pozitivní, věděla jsem, že to má důvod, že to nevyšlo. Příště to bude prostě lepší. :) 
Měla jsem ohromnou radost z toho, že jsem mluvila s paní na recepci, že jsme tam vůbec byly, že to tam mají strašně krásný..:) Bylo mi úplně jedno, že on tam nebyl. No a co? Tak nebyl. Bude tam příště. :) 

Takže jo, už i já jsem konečně začala žít pozitivně a řídit se všemi těmi radami, které tady sepisuju vám. :) A je to to nejlepší, co jsem mohla udělat. :)
Ještě toho hodně neumím, mám velký mezery.. Ale jsem na sebe hrdá, za to jaký pokroky dělám a jak to všechno hezky klape. :) 


A co mi můžete teď napsat do komentářů? Třeba to, jak jsem hrozně šikovná, jak mě máte všichni strašně rádi, těšíte se na další články, inspiruju vás, jste rádi, že inspiruju i samu sebe a nebo další hromadu chvály a superlativů směřované na mojí osobu. Tak hurá do toho! :)


úterý 7. října 2014

Proč se mi vlastně tak líbí policisté?


Policie je slovo, které je tady na blogu hodně skloňované, téma mnohokrát probírané.. Ale nebojte, ještě jsme zdaleka nevyčerpaly všechny možnosti diskuze o nich. Notak, tenhle blog píšu já! O policii tady prostě musí být řeč.
Teď mě tak napadá.. Minulý týden jsem (myslím na jedné z nudných hodin občanky?) přemýšlela o tom, čím je můj blog specifický.. A teď, jak sepisuju tenhle článek, mi to došlo. Znáte snad ještě někoho, kdo by byl takhle zapálený do policie a policistů? A dokonce provozoval blog? No já taky ne, v tom je moje originalita. :))

Ale to jsme zase trochu jinde.. Téma dnešního článku zní, proč se mi vlastně tak líbí policisté? Co na nich vidím?
Vlastně by mě nikdy nenapadlo sepsat článek na toto téma. Sakra lidi, to vám přece nemusím ani vysvětlovat. Co na nich vidím? Prostě jsou to policisté! Slintám sotva vidím projíždějící policejní auto, dobíhám na přechod jenom proto, že zrovna jedou kolem a já chci, aby mě pustili.


Někdo má talent na kreslení, zpívání, dobrou paměť, Bůh mu seslal modelkovskou tvář a tělo.. No, mně se sice všechno tohle obloukem vyhnulo, za to ale zavětřim každý blížící se policejní auto nebo procházejícího policistu. No co, každej máme nějakou přednost.

Tak, proč že policisté?
Podívejte se na ně.. To jsou ti namakanci v dokonale padnoucích uniformách se zbraní a pouty u pasu.. 
Uznávám, že občas při pohledu na městského policistu připomínajícího méďu kuličku, se ten žádoucí respekt z této úřední osoby trochu vytrácí, ale když se mi poštěstí a někde potkám příslušníka SPJ (speciální pořádková jednotka) nebo KPJ (krajská pořádková jednotka) - jo holky, to jsou ti chlapi, co mají dva metry a biceps jako vaše stehno a dohlíží na pořádek na fotbalových a hokejových zápasech nebo různých demonstracích.. Jo, ti celí v černém se štítama. Tak z těch teda respekt jde!
A nebo to může být klidně jen příslušník státní policie v té dobře padnoucí uniformě se žlutým nápisem na zádech.. K sakru, to jsou kusy! :)


Když pomineme fakt, jak moc jim to v těch uniformách sekne (i když podle mě to k dokonalosti a k tomu, abych po nich šílela, naprosto stačí...), tak se mi hrozně líbí ten fakt, že s tímhle chlapem bych se fakt nemusela ničeho bát, vím, že by se zvládl poprat, kdyby šlo do tuhýho.

A co teprve ta představa, že se s ním projedu policejním autem, aniž bych musela něco provést? Upřímně strašně toužím po tom, projet se policejním autem s VRZ (výstražné rozhlasové signály), pro vás maják a siréna (:D).
Nebo že mě před školou vyzvedne milej polda.. A všichni na nás budou koukat, protože to prostě bude můj milej polda. (To lehce zavání egocentrismem, dobře..) Jo to prostě chci..:)



Co chcete slyšet..? Jsem asi blázen, ale můj manžel jednou bude policista. Musí to být policista.

zdroj, zdroj2, zdroj3, zdroj4.