čtvrtek 27. března 2014

Jak mě poslali do BauMaxu

Krásný den, mé milé. :)
Razím heslo, že čtvrtek je malý pátek. A protože už je skoro šest hodin večer, stačí už jen čekat na ten opravdový velký pátek, těšit se a plánovat. Co plánovat? Žádné náročné aktivity, chraň bůh. Leda tak to co budeme přes víkend jíst a jaké filmy sledovat. :)
Zítra touhle dobou už se budu cpát smaženým sýrem a mazlit se s těmi svými chlupatými miláčky pěkně v pohodlí domova. :)
Slintáte? Já taky. 
Ale zasloužím si to, dnes jsem si konečně napsala čtvrtletní práci z matematiky a snad by mohla dopadnout i dobře (čti - lépe než nedostatečně).

Teď už se ale pustíme do článku, ať se tu zase zbytečně nevykecávám. 


Vypadalo to jako naprosto obyčejná a snadno splnitelná prosba. Přišlo to najednou, nikdo to nečekal. 
Jednoho krásného slunečného dne mi zazvonil mobil, volala teta. Co chce? Nikdy mi nevolá. Už tehdy mi to mělo přijít podezřelý. 
Telefon jsem ale zvedla a s milým pozdravem přijala hovor. 
Následovala otázka jak se mám a co ve škole. Odpověď zněla jako obvykle dobře, dobře. Žádný dlouhý povídání, přejdeme k věci, kvůli tomu určitě nevolá. 
A pak to z ní vypadlo. 
"Domi, potřebuju objednat dveře." 

Následovalo ještě několik rychlých vysvětlovacích vět, na papírek jsem napsala požadované rozměry a běžela na poštu vyzvednout peníze. 
Několik dní jsem si v klidu chodila po Plzni s osmi tisíci v kapse. Kdyby mě zrovna teď někdo okradl, měl by radost. 

O pár dní později mi na mobilu přistála smska od kamarády, jestli si nezajdeme na kuřecí rizoto. Pod podmínkou společného absolvování cesty do Baumaxu jsem souhlasila. 
Po škole jsme se sešly a já s důvěrou, že kamarádka ví kde je Baumax, nastoupila do autobusu (nebo trolejbusu? No ono je to vlastně jedno). 
Chvíli to vypadalo, že jedeme špatným dopravním prostředkem a místo u Baumaxu skončíme u Bauhausu. Ale světe div se, dorazily jsme do správného obchodu a nadšeně se vydaly dovnitř. 

Pánské osazenstvo zaměstnanců obchodu na nás koukalo jako na blázny, asi už tehdy věděli, že dvě ženský v takovém obchodě.. To nevěstí nic dobrého. 
Měli pravdu. 

Dveře jsme našly. Ale všichni se najednou někam uklidili a měli na práci strašně moc jiných věcí, než poslouchat moje požadavky ohledně dveří. 
Pak se ale milý pán objevil. 
Na otázku  - Co si přejete?
Jsem mu odpověděla, že chci objednat dveře a do ruky mu vrazila papírek s požadovaným typem dveří a rozměry. 
Rozesmál se. Ale pochopil mě a asi mu došlo, že mu toho o typu dřeva a dalších hrozně důležitých věcech moc neřeknu. 
Šli jsme se společně podívat na dveře, abychom zjistili zda jsou k dispozici. Pán tak kouká a něco si pro sebe mumlá, vypadá že je chce sundat. 
V hlavě mi proběhne, jak se asi táhnu na intr s třemi obrovskými dveřmi. Pohotově ho zastavuju, zuřivě gestikuluju a vysvětluju, že teď si je domů brát fakt nebudu. 
Když vypadá že mě pochopil, spokojeně vydechnu. 

Následuje ještě několik vět ohledně vyzvednutí dveří a dalších nedůležitostí. 
Asi vypadám fakt jako totální blbec, protože mi pan všechno opakuje třikrát a pokaždé se ujistí, jestli danou věc opravdu chápu. 
Po tom co se mě jeho kolega pokusí srazit k zemi šíleně dlouhým trámem - neúspěšně. Vyrážím k pokladně. 

Z nějakého důvodu na mě i ta pokladní tak divně kouká. Pro jistotu mi taky ještě jednou vysvětlí, že až si ty dveře pojedu vyzvednout, v žádném případě nesmím zapomenout ten papír (doklad), jinak mi je nevydají. Po třicáté souhlasně přikývnu, abych slečnu ujistila, že všechno chápu. A konečně odcházím. 


Potom už na řadu přišlo i to úžasné kuřecí rizoto. 
Že bylo ale zasloužené! :) 
V tom zmatku a mého překvapení z obřího obchodu s velkým množstvím (mně neznámých) věcí jsem zapomněla na to, že jsem si chtěla koupit semínka bylinek. 
Půjdu pro ně radši do OBI, v BauMaxu už mě dlouho nikdo neuvidí. 
Jsem si jistá, že si o mně zaměstnanci povídají ještě dnes. 

pondělí 24. března 2014

A tak s Péťou reprezentujeme plzeňské blogerky

Naléhala na mě, že už bych jako konečně měla něco napsat, že nemá co číst. A tak tady to má! Přečte si sama o sobě. A vy si o ní přečtete taky. Pěkně na ní všechno napráskám! :)
O svém prvním blogerském srazu jsem vám psala tady. Stalo se nějakou náhodou, že se v Plzni sešly dvě blogerky, kosmetické nadšenkyně. 

Sešly jsme se jednou.. Sešly jsme se podruhé.. Potřetí.. Potom už jsem přestala počítat. 
A pokaždé vybrakovaly Rossmanna, DMko a udělaly tržbu v CrossCafe! 
Tyhle podniky by bez nás krachly. 
Za ten měsíc co jí znám, jsem utratila strašně moc peněz. V březnovém Sečteno podtrženo se máte opravdu na co těšit. :) 


Na první schůzku jsem šla mírně sakra hodně nervózní, představovala jsem si, jak bude Péťa dokonale oblečená, učesaná, nalíčená a já budu vedle ní jak ošklivý kuře (nebo káče, teď nevim jak to je). 
To ona byla, ne že ne. A já byla to káčátko. 
Jakmile jsem ji spatřila, věděla jsem, že to bude mega velký přátelství a že společnou řeč najdeme. 
Při dalších schůzkách mě nervozita opustila a já se na tu holku pokaždý fakt těším. 
Konečně jsem totiž potkala někoho, kdo se mnou stráví hodiny v drogeriích a nebude vedle mě nervózně přešlapovat a podivovat se nad tím, proč už dvacet minut stojím u jednoho produktu, prohlížím si ho a nic neříkám. 
Já prostě přemejšlím! A Péťa mě chápe (dělá to totiž taky).  

Ani jedna neumíme kultivovaně jíst. O tom jsme se už stihly přesvědčit. 
Já jsem se ztrapnila hned při první návštěvě restaurace, když jsem rozklepanou rukou držela v hůlkách kousek sushi a druhou rukou zuřivě gestikulovala a vysvětlovala Péťe, jak že je ten arganovej olej boží (nebo tak něco). A sushi mi samozřejmě spadlo do omáčky, že jo. 
Péťa se předvedla dnes, když se snažila dokonale vypadající tvarohovej dortík ukrojit vidličkou a ten se rozhodl, že na stole mu bude vlastně mnohem líp, než na talíři. :)

Nesnášíme se navzájem. 
My se fakt nemáme rádi. Za jedno společné odpoledne si tuto větu zopakujeme hned několikrát. 
Každá máme jiné kosmetické zkušenosti a když něco vidíme v obchodě, snažíme se tu druhou přemluvit, že danou věc prostě musí mít. 
Proto má Péťa teď doma například arganovej olej a já tvářenku od Maybelline. 


Každá máme svojí úchylku. 
Zatímco já jí pokaždé náležitě upozorním na projíždějící policejní auto, nebo procházejícího policistu, ona mě naučila hledat mini coopery. A takhle nějak se vzájemně doplňujeme. 
Je naprosto normální, že při běžné (kosmetické) konverzaci se najednou ve větě spontánně objeví slovo "Policajti" nebo "Mini cooper". Hovor končí a následujících několik sekund jsme každá myšlenkami trošku jinde. 

Má ráda stejný blogerky jako já. 
No nebojte, taky jste neunikly našemu hovoru, chválíme vás, myslíme na vás a v hlavičkách plánujeme nějaký srázek, protože vás hrozně chceme poznat. :)

Fotíme si jídlo.
Všichni kolem mě to nesnáší a nechápou proč to dělám. Musím fotit na tajňačku. S Péťou pokaždý, než začneme jíst, vytáhneme mobily a jídlo řádně zdokumentujeme. A přijde nám to naprosto normální. :D

Jí polívku hůlkama. 
No nevěřila jsem tomu, dokud jsem to na vlastní oči neviděla, ale ono to fakt jde. A přísahám, že lidi na ní vůbec nekoukali divně, je to asi naprosto normální. 
Polívka byla s nudlema, ale řekla bych že u písmenkový by to bylo asi složitější, každopádně zajímavý. :D

Takže asi takhle nějak to s náma vypadá. Hrdě reprezentujeme komunitu plzeňských blogerek (nás dvou) a to nakupováním v drogeriích, hodinami tlachání o kosmetice a samozřejmě jídlem! :) 

středa 19. března 2014

Peelingujeme se Saloosem

Země se zachvěla a já jsem tady s dalším článkem. A tentokrát s naprostou novinkou - teda novinkou pro mě, vy jste o tom totiž už několikrát četly a možná i zkoušely. Já se vším přicházím pozdě. Na to jste si ale už zvykly, ne?
Každopádně, dnes vám povím o své první peelingové zkušenosti a to konkrétně o BIO tělovém peelingu značky Saloos s vůní čokolády. :)

Nejen, že recenzi píšu až tehdy, když už mají peeling všichni zčeklej, očuchanej a ochutnanej. Ale je to dokonce můj první peeling. Jsem opožděná, pořád to říkám. Teď už jsem ale zase o něco chytřejší a v pomyslném kosmetickém žebříčku se posunuji zase o kousek výš.


Peeling se pyšní certifikátem CPK Bio. Skládá se z mořské soli (nečekaně), kakaových bobů, kokosu a oleje (nebo-li kokosového oleje :D). Složení jsem více nezkoumala, protože jakmile to má certifikát, jsem spokojená a jsem si jistá, že tam žádný hnusíky nejsou.

Na krabičce o objemu 140 ml se píše, že harmonizující směs extraktu kakaových bobů, mořské soli a bio kokosového oleje zjemňuje, hydratuje a zvláčňuje pokožku, drsné lokty, kolena i paty. Odstraňuje odumřelé kožní buňky a umožňuje lepší vstřebávání účinných látek z přípravků proti celulitidě. Jemná vůně čokolády potěší smysly.

Když mi domů dorazila naprosto dokonale zabalená zásilka od Saloos, byla jsem v sedmém nebi. Po rozbalení mě v první řadě trošku zarazila velikost balení, jsem prostě materialista a všechno bych kupovala ve velkým. Obávala jsem se, že mi peeling vystačí tak na dvě mycí procedury a můžu ho vyhodit.
Po započatém testování jsem byla mile překvapena. Peelingu na tělo nemusíme dávat velké množství, a proto vystačí na vícero mytí.

Po důkladném prozkoumání balení jsem se ho rozhodla očuchat (ten peeling, ne to balení).
Odšroubuju krabičku a ňufám.
První co mě napadlo - to má bejt čokoláda? Vždyť to smrdí! Tohle kolem ní prošlo obloukem.
Už jsem se viděla ve sprše, jak nožky masíruju se zacpaným nosem a z toho smradu se mi zvedá kufr.
Po tom co jsem ale dala krabičku očuchat mamině a spolubydlící jsem si připadala jak největší retard, když se rozplývaly nad dokonalou čokoládovou vůní.
Neházela jsem ale flintu do žita a odhodlala se vzít čokoládového drobka do sprchy.

Naberu (dle mého) přiměřené množství na prsty a začnu masírovat problematické partie.
Fakt mě baví ta konzistence! :)
Vůně se mi ve sprše při peelingování tak nějak rozleží a já si chvílema připadám jak feťák, když se ji snažím pořád nasávat. Hluboce se omlouvám za páchnoucí nařčení. Voní to božsky a čokoládově.

Sůl je hrubší a konzistence peelingu proto dokonale hutná. Při masáži různých tělových partií opravdu cítíte jak se zbavujete staré kůže. Nekoná se žádné pnutí pokožky, nemáte pocit, že ze za chvíli vysvlečete z kůže a nebo že jste všechnu obrousily.

Já mám na pažích takové "pupínky", možná něco jako vyrážka. Tvoří se hodně, když si stresem škubu vlasy. Dodnes jsem nevěděla co s tím, ale peeling se jich zvládne zbavit (alespoň do té doby než se objeví znovu).


Jsem hrozně líná si mazat ruce nebo nohy. Trpím na suché lokty, ale nikdo mě nedonutí si je namazat, většinou si na to vzpomenu až večer v posteli (když už se mi nechce vstávat), nebo když si oblíkám mikinu a už jsou tak suché, že se mi třením o látku spálí (děje se vám to taky?). Nohy mažu jenom po holení, když volají po hydrataci a suchem se kůže skoro scvrkává.
Stačí jedna peelingová kúra a moje pokožka chrochtá blahem. Snad nikdy jsem neměla ruce, nohy, stehna a bříško tak hydratované, jako právě po tomhle miláčkovi. A to jsem se ho bála, aby mi kůži zbytečně nevysušoval.

Po vypotřebování tohoto balení poběžím pro další, myslím že jsem našla stálý produkt do své pečující sbírky. Tenhle čoko peeling vám můžu s klidným srdcem a milým úsměvem doporučit. Nebo spíš takhle - prostě ho musíte mít. Jednou ho zkusíte a nepochopíte, jak jste bez něj doteď mohly žít.

neděle 16. března 2014

Alkohol párty - Druhý pokus

I přesto, jak katastrofálně dopadla moje první velká alkoholová zkušenost, jsme se to rozhodly zopakovat. Koncert UDG spolu s hostem Voxelem (moje srdcovka) k tomu přímo vybízel. Jak jsem dopadla tentokrát?

Řekla jsem, že tentokrát žádné experimenty a velké míchání. S klidným srdcem jsem začala u piva s vědomím, že dneska mi bude dobře a nestrávím noc s kýblem.
Po několika pivech u mě ale přistály dva panáky zelený se slovy, že prostě musim! A tak to začalo, od této chvíle se kolem mě točila piva spolu s panáky, po třetím už jsem to přestala počítat.

zdroj
V době, kdy jsem ještě pila jen to pivo (a měla tedy přehled o tom co dělám) a vracela se od baru ke stolu jsem zachytila dokonalý úsměv milého muže. A pak to už jen jelo. Každý můj pohled na něj se střetl s jeho a následoval ten božský úsměv. Na to by prostě dostal každou.

Celej večer jsme po sobě jen tak pokukovali a já, jakožto hroznej srab, se k ničemu neměla.
Ale když jsem chvíli seděla u stolu, zeptal se jestli nemám zapalovač.
V amerických filmech by holka vytáhla zapalovač a zapálila mu cigaretu. A tak by započala skvělá konverzace.
Ale já ho neměla.
Nekouřím, nenosím u sebe zapalovač.
Trapně jsem se omluvila a vysvětlila, že jakožto nekuřák, zapalovač fakt nemám.
Znovu se usmál, řekl, že je dobře že nekouřím a krabičku schoval.
Následovalo pozvání na panáka, tanec a dlouhá konverzace plná smíchu.

Protože jsme se ale seznámili až pozdě večer, asi hodinu a půl na to už jsem musela jít.
Sám mě objal, poděkoval za milej večer a vyprovodil ven.
Následovalo další objetí se slovy doufání, že se ještě uvidíme.
Bylo mi úžasně, ale kontakt na něj nemám. Každopádně, jestli se máme potkat, potkáme se. :)

To jsem ale tak odbočila od mých alkoholových zkušeností.

Když jsem začala pivo míchat se zelenou, už jsem cejtila, že je něco špatně.
Potom už to šlo z kopce.
Všechno si pamatuju, až na nějaký detaily.

Cesta domů byla poněkud delší, než ta tam, občas nám byl malý chodník, pořád mi padal podepsaný plakát UDG a rozbila jsem si zip u bundy.
Ale došly jsme!
Po zalehnutí do postele mi začalo být špatně.
Hodně špatně.
Hned vedle mě přistál kýbl se kterým jsem strávila velkou část noci.
To byla ta doba, kdy jsem říkala - už nebudu pít!

Stejná slova jsem si opakovala i ráno, čekala mě cesta domů vlakem. Díky bohu, že trvala jen půl hodiny, dýl bych to asi nezvládla. Už teď to vypadalo že můj obsah žaludku skončí na klíně milého důchodce, který si neustále chtěl povídat.
Doma jsem se nalila vodou s citronem a už se mi vařila česnečka - zaručenej vyprošťovák (říká maminka).
Odpoledne se neslo v duchu dlouhého spánku.

Poučení pro případné další alkoholové párty?
Nikdy nic nemíchat!

středa 12. března 2014

Střípky posledních (slunečných) dní

Dnes jsem tu po delší době zase s takovým tím důležitě nedůležitým článkem o tom, jak to u mě vypadalo posledních několik dní, co se dělo, nedělo a všechny ty další informace, které mám dnes na srdci. Takže nejlépe uděláte, když si rozbalíte sušenky, uvaříte kafe a pustíte se do čtení. :)

Celý tenhle článek vzniká vlastně z jednoho prostého důvodu - děláte mi radost!
Před pár dny mi rapidně vzrostlo číslo pravidelných čtenářů, průměrná návštěvnost blogu byla několikrát znásobena a mě to vážně potěšilo. Já vím, že za to všechno může Sabča, která mě vychválila v článku. Takže velké díky patří také jí. :)


Skoro jsem si ani nesnila, že by číslo mých pravidelných čtenářů mohlo být vyšší než 50. Mám to dokonce napsané na své "snové nástěnce" a vy jste mi to splnili. :) Je čas zamířit ještě výš (do nekonečna a ještě dál!). A až překročíme stovku, garantuju vám opravdu velkou Giveaway! :)

Díky mé velké radosti z toho, jak blog pomalu roste, díky vašim komentářům se mi v hlavě rojí další a další článko-nápady. :) Momentálně se snažím vzpomínat na všechny vtipné historky, protože ty u vás mají ten největší úspěch a já chci, abyste se zase mohli smát. :)

Druhá informace se týká mého zdravotního stavu (ježiš to zní tak vážně).
Díky školním osnovám a tudíž tréninku volejbalových přihrávek v tělocviku jsem si vysloužila podvrknutí kloubu na čtvrtém prstu levé ruky (odborně distorze). A články se mi píší poněkud složitě.
Doufám, že se mi prst bude dávat pomalu dohromady, protože pokud ne, je taky možné, že mi obvaz na ruce vystřídá na čtyři týdny dlaha nebo ortéza.
Ale nebudeme předbíhat. ;)


Když tak nad tím přemýšlím, víc vám toho říct vlastně ani nechci, měla jsem z blogového rozkvětu takovou radost, že jsem vám to prostě musela oznámit. :) Příští článek už bude mít nějakou hloubku a nebude to jen směska řečí, slibuju. :)

neděle 9. března 2014

Co mě naučilo bydlení na internátu

Kdo mě už nějakou dobu čte, tak ví, že doma jsem sotva na víkendy, občas ani to ne. A jezdím se tam leda tak vyspat a hodit prádlo do pračky.
Zbytek týdne trávím skoro 80 km daleko - ve škole, na internátu a v drogeriích.
Přišla jsem tam jako to milé hodné dítko, nezkažená velkoměstem, maminčin mazánek.

Přesně si pamatuju na ten první večer, když jsem tam z toho byla totálně na větvi a nervovala se nad povlíkáním peřin. Styděla jsem se jít dát mlíko do ledničky. Můj mobil byl v tuhle dobu opravdu vytíženej.
A potom taky na to další ráno, vstávala jsem brzo, abych si na ksicht mohla namalovat obličej a oslnila nové spolužáky.
To bylo asi tak poprvé a naposled, kdy jsem vstávala ještě před budíkem.

Na snídani jsem chodila vždycky už tak v sedm, někdy i dřív. Jsou totiž jenom do půl osmý.
Postupem času jsem přišla na to, že i když půjdu dvě minuty před půl, snídani stejně dostanu. A jak se zdá, přišla na to většina mých spolu-ubytovaných a právě v 7:28 je tam vždycky nejvíc narváno.

A kde bydlím já?
Na 108! :))
Na výtahu visí velká cedule - Nosnost omezena na tři osoby. Výtahem jezdíme pouze nahoru!
Pro jistotu jsem asi první dva měsíce chodila pěšky i nahoru, protože ten výtah vypadal komunisticky a strach by mi nedovolil do něj nastoupit, představa jak se dovolávám o pomoc úchylnýmu školníkovi mě děsila.
Po nějaké době neustále bolavých nohou mě strach přešel a já výtahem začala jezdit nahoru i dolů. Ještě že mě tam maj všichni tak rádi, když jdu občas pěšky, dole vždycky stojí naštvanej vychovatel a nadává slečnám vystupujícím z výtahu.
Nebudu kecat, taky mě párkrát chytil. Vždycky tak zvláštně koukal, ale já jen s nevinným úsměvem a milým pozdravem proplula do jídelny.
Nic neříkal. A tak jezdim dál.

Potom je tu úklid.
Na nástěnce visí děsivá tabulka s čísly pokojů a body.
Nejdřív každý ráno uklízíte jak blbci a zametáte sebemenší drobky na podlaze.
Ale když ráno nestíháte, prostě jenom všechno narvete do skříně, aby to všude kolem vypadalo uklizeně - po příchodu ze školy si poslechnete jak jste měli zase pěkně uklizeno. :)
Největší problém ale nastává tehdy, když vynesu koš a pak začnu něco jíst. Nemůžu ten bordel (zbytek rohlíku, část okurky, sáček) přece hodit do toho vynesenýho koše.
A tak to postupně vyházím z okna. Klid, nemám okna do ulice, takže to nedopadá na procházející Plzeňáky mířící do práce.

Na patře máme lednici.
Ale pro třicet lidí. Dávala jsem si tam jídlo, ale po tom co mi někdo snědl dva Monte jogurty, jsem měla chuť všem urazit ruce. Když jde o Montíky, neznám bratra (ani sestru).
Takže díky bohu za dostatečně velký parapety.

Miluju Montíky..:)
A na parapetu mi ho nikdo nesní. 
Plzeň mě totálně zkazila a zdokonalila jsem se ve lhaní.
To bylo tak, když mě poprvé vytáhly na alkohol párty. Mamka mi volala zrovna, když jsem byla na cestě dolů výtahem.
"Ty jsi ve výtahu, viď? Kam jdeš takhle večer?"
"No mami, my už máme zase službu na odpadky."
"Fakt jo? Vždyť jste jí měly minulej tejden."
"Ale ony tady ty holky, co jí mají mít teď, nejsou, tak nás paní vychovatelka poprosila, jestli je vynesem."
"Aha, tak to jo. Tak ahoj a jdi brzo spát."
Takže asi tak nějak..:))

Tak já myslím, že už by to stačilo, ať mám ještě alespoň nějakou dobrou pověst. Nejdřív špinavej Tag a teď tohle..
Prokopávám si cestu do pekla.

pátek 7. března 2014

Kuchařka ze mě asi nebude..

Nejsem jedna z těch, co by jen tak seděla na místě a koukala do stěny. Nikdy jsem vlastně ani nebyla to hodný dítě, který když jste posadili na koberec v pokojíku, mohli jste si zajít na kosmetiku, ke kadeřnici a ještě na film do kina a po návratu jste dítko na tom samém místě našli..
To já musela všechno prozkoumat, po deseti sekundách od máminýho odchodu do kuchyně už jsem byla na druhé straně domu a zuřivě tahala psa za ocas a nebo ho nutila žrát umělou kukuřici z nádobíčka pro panenky..

A jak se zdá, tento smysl pro aktivní život mi zůstal.
Teda skoro.. Už nenutim psa žrát nic umělýho a většinou ho netahám ani za ten ocas..

Ale to mě jednou přepadla taková touha, že bych si mohla něco dobrýho uvařit..
Péct už umím, většinou to dokonce i někdo sní. Když se něco spálí, prostě to pocukruju a nejde to vidět (třeba jako tu bábovku minulej tejden..). A když se něco nepovede? Prostě to nikomu neříkám a fotím jen povedený pekařský pokusy. Díky tomu se pak prezentuju jako "ta co se jí to vždycky povede, všem to chutná a hned je to pryč".

Tak si říkám, že nějakej ten kuchařskej talent mít musim, ne?
No asi omyl..


Začalo to u čínských polívek. Rozbalím to, sesypu do misky a zaleju vodou. Jednoduchý.
Občas se mnou sice nechtěla spolupracovat ani konvice, ale většinou se tohle kuchařské umění obešlo bez komplikací.
Přišel na řadu kuskus, to taky nebyla žádná vysoká, až na to, že jsem tam toho koření občas nasypala víc, než bylo potřeba. Dochucovat teda taky moc neumim no..

Tak jsem se rozhodla postoupit o level výš a dát si krupicovou kaši.
Vytáhnu ze skříně mňaminek roztomilej sáček s myšičkou a nápisem "Krupička".
Zběžně přečtu návod.. Nejsem přece žádný béčko ne..
Najdu optimálně velkej hrnec, ve kterém by se moje večeře dala ukuchtit, naleju pořebný množství mlíka a když se to začne vařit (rozuměj - bublá to). Začnu sypat krupičku.
Že prej dvě lžíce? To je nějak málo.. Nechci to mít řídký.
Tak si pro jistotu tu lžíci ani nevezmu a prostě to tam sypu z toho sáčku.
Jo, to by mohlo stačit..
Zuřivě míchám, začíná to houstnout a podobat se to krupicové kaši, přesně takovou dělává babička. Už se začínám chválit..
Ale ono to pak začne vytvářet podivný hrudky a houstnout víc, než bych chtěla. Z malých hrudek se po chvíli vaření a zuřivého míchání stává velká hrouda v níž je už nemožné pohnout metlou.
No dobře, možná to neni taková krupička, jak umí babička..
Ale když už jsem si to uvařila, tak to alespoň ochutnám ne..
No nic moc.. Neni to sladký.. Nikdo mi neřekl, že tam má bejt i cukr..

Výsledně kaše vypadala jako jedna velká hrouda v hrnci, kdybych to po někom hodila, srazim ho k zemi a nebylo to ani sladký..
Pokusila jsem se to vnutit psovi, sakra pořád mu pod stůl strkám kousky masa a když po něm chci, aby jednou sežral něco hnusnýho, tak odejde.. Jsou to ale nevděčný tvorové!

Od té doby mě do kuchyně už moc nepouští a když už, tak mám umejt nádobí a nebo oloupat brambory. U nás se teda vždycky loupaly brambory nožem, ale po tom co jsem to zkusila a vypadalo to, že brzo dorazí Edward Cullen a bude celej bez sebe z množství krve všude kolem, koupili mi škrabku. Brambory tak musim loupat dál..
Nikdy mě ale v kuchyni nenechávaj samotnou..
Když mi náhodou něco spadne, celá rodina se seběhne do kuchyně, omrknout jestli žiju, nehoříme a mám všechny části těla..

Co vy a vaření? :)

zdroj

pondělí 3. března 2014

Další nápad! Co ještě bych mohla dělat?

Od soboty smrkám a kýchám..
Dnes jsem dopoledne seděla u notebooku a strašně chtěla psát, ale nevěděla jsem co.. Máte taky takový stavy?
Téma na článek mě napadlo až dnes večer..
Tak pojďme na to. :)

Na Facebooku bedlivě sleduju stránky Armády ČR (to byste nevěřily kolik úžasných fotek vojáků se tam najde.. Ale sem tam přečtu i nějakej pěknej článek.), ale taky Týdeníku policie, kde jsou zveřejňovány aktuální fotky o dění v ČR (požáry, autonehody, krádeže), ale občas tam něco zveřejní i nějaký čtenář.

Včera jsem tam narazila na úžasnou fotku psovoda s jeho služebním psem. Fotka mě naprosto dostala a první co mě při pohledu na ní napadlo bylo - "Tak s tímhle chlápkem bych si taky četla!". No ale taky se mi strašně líbil zachycený okamžik, že jo.


Psovod.. Práce u policie spojená s pejsky..
Začala jsem přemýšlet, zda by mě to nebavilo, zda to není přesně to co hledám..

Protože jsem dívka činná, hned jsem začala na internetu hledat, co práce psovoda obnáší, jak se jím může člověk stát a podobně. Mezi hledáním jsem pravidelně slintala nad úžasným chlapem z fotky. Mimochodem už vím, že se jmenuje Martin. :D

Právě včera, po přečtení několika článků o práci psovoda jsem si uvědomila, že by mohlo být fajn, pracovat u policie.
Jen si to představte - kde potkáte nejvíc policajtů? No přece přímo u zdroje, že jo.
No ale tenhle fakt teď zanedbáme..
Upřímně mě to už párkrát napadlo. Kriminálka.. Žádná kancelářská myš, ale nějaký ten adrenalin..

Znovu jsem nebyla líná a zabrousila jsem na stránky Policejní akademie.
Jo, stránky mají pěkný..
Hned jsem prohledala možné studijní obory, pročetla co obnáší..
Jo něco bych si určitě vybrala..

Prolezla jsem i FB stránky PA a stejně tak Přiznání (to je dneska totiž děsně in).
Těžký příjímačky..
Holky se hlásí hodně na management (tam já nechci, takže fajn)
Konkurence je veliká..
Zátěžový testy u práce u policie jsou strašně náročný..

Je tu hodně věcí co mě odrazují od Policie.. Od studia na Policejní akademii..
Těžký příjímačky, velká konkurence uchazečů u místo na této univerzitě a velká fyzická zátěž..
Co si budeme povídat, nejsem žádnej velkej sportovec..

Ale práce v terénu, ať už se psem nebo bez psa, by mě vážně bavila.

sobota 1. března 2014

Tělový olej kokos & vanilka (Balea)

Krásné sobotní ráno, mé milé. :)

Konečně je to tady. Kdo? Co? Víkend! Třikrát hurá, všichni! :)
Ne že bych vás chtěla nějak provokovat, ale mně se sobotou začínají i týdenní jarní prázdniny. Čekání na ně bylo dlouhé, ale jsou tady.
Následuje tak týden dobrého jídla, rodinných chvilek, pohody, blogu a někde v pozadí budou i úkoly a učení, ale to až později. :)

Pro dnešek jsem si pro vás připravila recenzi na tělový olej od značky Balea. 
Ten kdo mě už nějakou dobu zná, si určitě všiml několika faktů:
  • Miluju hutná másla a krémy (s žádným nebo co nejmenším procentem vody)
  • Miluju oleje
  • Miluju vanilku
  • Miluju kokos
  • Miluju dobrou kosmetiku za příznivé ceny
Když jsem tak nějak začala vyměňovat chemickou pečující kosmetiku za tu přírodní, moc jsem si v drogerii přihrádek s kosmetikou Balea nevšímala. Neumím luštit složení a tak se většinou orientuju podle certifikátů a sázím na jistotu. Věděla jsem, že v této kosmetice nějaká ta chemka je. Občas jsem jen prolítla novinky, ale nic mě nějak nezaujalo. 


Když jsem se ale sešla s Péťou a od ní jsem dostala tento tělový olej s vůní kokosu a vanilky, měla jsem strašnou radost, ona mě fakt zná, ona ví jak na mě. :) Hned jsem ho musela očuchat a to jsem dělala každých pět minut. Ta vůně byla prostě božská. 

Poprvé jsem ho zkusila jen na ruku, cítila jsem ho celý den. Dokonalá vůně kokosu a vanilky. Necítíte žádnou chemii, umělé parfémy. Fakt to voní báječně. A já vanilkovou vůni umím posoudit, jen tak nějaká mi nesedne. 

Po tom jak dokonale jsem voněla, když jsem olej kápla na ruku, jsem se strašně těšila na večer, až si sním namažu nožky po holení (taky se vždycky tak těšíte až testnete nový, úžasně vonící produkt?). Tady ale nastal určitý zlom. 

Začala jsem mazat. 
Joo, rozmazává se to skvěle, olej je jemnej, pokožka chrochtá blahem. 
Když jsem ale olej déle zapracovávala do pokožky a mazala celé nohy, olej začal divně vonět (smrdět)? Ta skvělá vanilka s kokosem se začaly vytrácet a já cítila houby! Jakože fakt! Normálně mi to vonělo jako čerstvé houby, které si přinesete z lesa a doma je okrajujete. 

Říkala jsem si, že nebudu přece dělat unáhlené závěry a vesele olej testovala dál. 
Olej už opravdu nevoněl tak intenzivně vanilkově, ale v pozadí jde pořád pěkně cítit. Sem tam zaregisturuju i tu houbovou vůni, ale taky už to není tak intenzivní. Možná mám nějaký vadný kus. 
Ta vůně je občas totiž vážně divná, ale i přesto strašně pěkná. :)


A teď se posuneme k tomu důležitějšímu. Jak je na tom olej s hydratací? 
Já vám řeknu, už dlouho nebyly moje nožky tak dobře hydratované, jako právě po použití tohoto miláčka. Večer se namažu, vsakuje se pomaleji, ale fakt to za to stojí. Jdu spát se sametovou pokožkou, s takovým příjemným povlakem na nohou. Ráno se probudím s úžasně hladkými a hydratovanými nožkami. 

Moc jsem toho od oleje nečekala, měla jsem trošku obavy, přece jen, Balea občas umí pořádně zklamat. Ale tenhle olej mě teda fakt překvapil. I kdyby smrděl po játrový paštice, tak bych si ho kvůli jeho hydratačním schopnostem prostě koupila. 
A až mi tohle balení dojde, pořídím si ho znovu. :) 


Kdo by neměl rád kombinaci těchto dvou vůní, Balea má v prodeji ještě jednu formu oleje a ta je neutrální, tudíž nevoní. 
Neumím se prokousávat složením, ale když vidím hned na druhém a třetím místě "oil", jsem v klidu. Tohle ještě přeložit dokážu. Kdybyste někdo našel ve složení nějaký ten hnus, radši mi to snad ani neříkejte, protože mě si tenhle olej fakt získal! :)

Co vy a tělové oleje? :)