středa 30. července 2014

Jako servírka? Už nikdy!

Bez peněz už se dneska nikdo z nás daleko nedostane. A k penězům se ve většině případech dostaneme prací (když teda nemáme zazobanýho strejdu, kterej bankovkama utírá rozlitý kafe a peníze nám bude do kapes strkat pro naše hezký oči a nebo proto, že už neví co s nima..)

A tak jsem se i já dostala do bodu, kdy jsem si nějaký ty money tvrdou prací vydělat musela, protože maminka vám v určitým věku to kafe a sushi třikrát týdně dotovat přestane..

Najít brigádu nebylo těžký.. Malá vesnice a letní kemp, kde pracuje mamina..
No jasně, vždycky jsem chtěla dělat servírku, je to fajn práce, samý dyška..


Stačilo pár směn, abych pochopila, že lidi si myslej, že servírka je robot s rychlýma nohama a deseti rukama, ke který si můžou dovolit naprosto všechno.
Přijde chlap, pozdrav je pro něj zjevně sprostý slovo (stejně jako poděkování), nervózně si rukou klepe o bar a při milé omluvě, že pivo pění mě pohledem probodává, peníze po mě skoro hodí a odchází.

Na týhle letní brigádě se taky rozplynul můj německej sen.
V jeden den přijelo třicet Němců. Hned po příchodu, když z celkovýho počtu pozdravili dva, mi bylo jasný, že to s nima nebude jednoduchý.
Vy sotva stíháte chytat slova jednoho Němce a v hlavě si překládat, co že to k tomu jídlu chce a on do toho začne mluvit druhej (v horším případě i třetí).
Do lístku píšete na půl česky a na půl německy, kuchař padá do mdlob, když mu přinesete papírek s třiceti jídlama, nesmyslnýma zkratkama v čecho-němčině, který už neumíte rozluštit ani vy sami.
Německej borec taky celou dobu bez servítek zkoumá váš výstřih a při odchodu mu přijde normální plácnout vás po zadku se slovy "Du bist schönes Mädchen"
A přesně v tý chvíli bych mu s chutí jednu vrazila do toho falešnýho úsměvu. Ale teď nasazuju úsměv já a s "Danke" odcházím. A teprve za barem začnou padat český nadávky.

Ale nebylo to jen o nadržených a nepříjemných Němcích..
Majitel kempu  je (sice 40ti letej) sexy chlap.. Pracovat s někým takovým je radost.
Jeden den už jsem večer fakt padala na hubu únavou, usínala za pochodu a sčítání útraty hostů mi dělalo takový problémy, že i na 3x12 jsem musela použít kalkulačku.
Vzal to chvíli za mě a povídá "Hele Domi, máš nějakýho frajera?"
"Proč se mě na to ptáš?"
"Mě to zajímá, ne.."
"No teď nemám.."
"Jo jakože dneska jo? Koukej kolik je venku borců.."
"No a co já s tim?"
"Běž nějakýho sbalit, já ti tady půjčím klíče od volný chatky, máma tady neni, tak buď v klidu.."


Občas jsem se tam i zasmála a dobře pobavila. Jsou lidi, co si s váma pokecají, usmějou se umí dobít energií. Ono je to občas potřeba, celej den jste na všechny milá, vaše problémy tam místo prostě nemaj.. Ale na vás si zlost může vylít každej (a často to dělá). Takže takovej úsměv a pár vlídných slov fakt umí potěšit.

Neříkám, že to tam bylo vždycky zlý..
Ale těch pár chvil upřímnýho smíchu nebo nezávaznýho flirtu s borcem na baru mi za ty nervy fakt nestojí...

Tak se prosím vás taky občas na barmana nebo servírku usmějte a berte v potaz, že i on je jenom člověk. :)

zdroj, zdroj2

neděle 27. července 2014

Jak jsem chtěla udělat dobrej skutek

Plzeň je fakt krásný město.. To bez debat.
Jen si to představte, není to tak velký jako Praha, ale ani tak malý jako nějaká vesnice.. Lidi jsou tu vcelku milí, pokaždý když vylezu ven, potkám nějakýho poldu.. Akorát je tady trochu moc holubů.. Ale to se dá přežít..
Jestli se ale něčeho bojím víc, než holubů, tak jsou to ty pochybný individua, co si říkají lidi, ale vypadají tak jako jinak..


Poznávací znamení: 
Většinou je jim chodník malej, pokud jsou schopný jít, motají se a nemají ponětí o cíli svojí trasy.
Často si ale ustelou na lavičce v parku a nebo na asfaltce vedle trafiky.
Nedoporučuje se k nim přibližovat, nebezpečí silné alkoholové facky.
Zákaz navazování jakéhokoli kontaktu, natož konverzace, rozumět by jim stejně moc nebylo.
Zpravidla v ústech nemají tolik zubů, jako ostatní občané a to co jim zbylo bude s největší pravděpodobností prolezlé kazy.
Jejich outfity byly zastaralé a špinavé ještě před datem výroby.
Velmi dobře dodržují pitný režim a to s alkoholickými nápoji.

Tak z takovejch mám strach.. Můj brácha mi loni k Vánocům místo mikiny koupil pepřák..
(Má cit pro praktické dárky, chlap, že jo..)

Obvykle se snažím takovým "homeless" vyhýbat a vůbec se s nimi nedávat do řeči..
Ale občas přijde výjimka..
Chlápek je trochu špinavej, ale jinak vypadá v pohodě, neni opilej, nikoho neobtěžuje, nevyřvává sprosté nadávky všude kolem..

Čekám na tramvaj a očima sjíždím lidi kolem..
"Slečno?"
Kouknu za hlasem a chlápek se zvedá z lavičky a kouká na mě.
"Nemáte na rohlík? Prosím, fakt na rohlík.."
Nerada dávám takovým lidem peníze, protože vím, že jídlo si za to stejně nekoupí, ale utratí to za krabicák ve vietnamský večerce..
Ale tenhle mluvil jinak.. Chtěl na rohlík.. Poprosil mě..
Nechtěla jsem vytahovat celou peněženku, vzpomněla jsem si, že když jsem si ve školním bufetu kupovala něco  děsně sladkýho zdravýho, strčila jsem drobný do kapsy..
Vytáhnu teda z kapsy u kalhot pět korun a s úsměvem mu je podám..


Už tehdy, při tom jeho divnym pohledu mi mělo bejt jasný, že jsem se sekla..
Sice poděkoval, ale na lavičku si sedl zpátky, drobný žmoulal v ruce a koukal kolem..
Nastoupila jsem do tramvaje a ještě než jsme odjeli, letmo jsem se na něj podívala..
A to už o "drobný na rohlík" prosil další mladou slečnu..

Takže příště.. Příště mu ten rohlík radši koupim, protože stejně skončil u toho krabicáku!

P.S.: Aby nedošlo k omylu.. Kdykoli ráda komukoli pomůžu.. Ale ten člověk nejdřív musí sám chtít.. A pokud bude bezdomovec prosit o peníze a potom si za ně stejně koupí alkohol, pomoc je k ničemu.. 

A co vy, dáte občas nějaké drobné bezdomovcům a nebo už taky ne? 
zdroj, zdroj.

pondělí 21. července 2014

V létě jedině s Mojitem

Že vy si myslíte, že to dnes bude o mých dalších alkoholových pokusech a budu vám tady vyprávět, jak mi zase za jeden večer odumřela miliarda mozkových buněk a seznámila jsem se s cizím chlapem v baru?
No to by se vám tak líbilo!
Dneska zůstaneme pěkně v pohodlí domova, ale jako alkohol vonět budeme! Řeč totiž bude o Sprchovém oleji s vůní Mojita. Jo já vím, všichni máte, znáte a víte a já jsem zase ten poslední, kdo tuhle chuťovku otestoval. Ale to už tady nikoho nepřekvapuje.

Když jsem doma rozškubala balíček s produkty Saloos a konečně se dostala k obsahu, první co jsem viděla byl právě tento olej, napadlo mě jen jedno "A sakra.. (Dobře, bylo to jiný slovo, ale to tady nemůžu publikovat..) To neni můj balíček! Tohle jsem si nevybrala".. Ale zbytek mé objednávky byl správný, tohle byl milý bonus. :)
Sama bych si olej nevybrala, nemám ráda citrusové vůně, takže se žádný nadšení nekonalo..
Teda jenom do doby, než jsem olej otevřela..

Musela jsem to hned očuchat. Když už mi to přišlo, přece to nevyhodim, že jo..
Ty vole.. Mám pocit, jako by mi tam fakt nalili Mojito.. (Chápejte.. Žádný pití mi nechutná tolik jako právě Mojito.. Za skleničku týhle dobroty v baru jsem schopná vytrhat tý blondýně, co se natahuje po poslední skleničce, všechny vlasy a pak se vítězoslavně usmát, nasadit výraz toho borce z Pána prstenů a říct jen "Miláášeek")
No dobře, zpátky k recenzi..


Hydratující sprchový olej se svěží mátou a šťavnatou limetou šetrně myje pokožku bez nadměrného odmaštění a vysušení. Obsažené rostlinné bio oleje zanechávají pokožku hebkou a vitální bez nutnosti další péče. Povzbuzující mátovo-citrusová vůně zahání únavu, dodá energii a optimisticky naladí.
Složení: bio slunečnicový olej, bio sezamový olej, mandlový olej, esenciální oleje limeta, máta, PEG-40 sorbitan peroleate, laureth-4, lecitin, vitamíny A, E, F.

Večer jsem se do tý sprchy fakt těšila.
Namočim, naolejuju.. (Podle návodu..:D)
Olej nepění, ale s vodou vytvoří na kůži takovou krémovou emulzi..
(Nemám ráda obyčejný sprcháče, protože po nich mám vždycky pocit, že se mi kůže o dvě čísla zmenšila a kudy jdu, tam ze mě opadávaj šupinky :D)
Teď se nic takovýho nedělo..

Kůže byla umytá, dokonale hydratovaná, jemná.. A víte co? Voněla jsem jako Mojito! Jako totálně!
Přijde mi to jako dobrá kompenzace, když máte chuť se totálně ztřískat v hospodě, ale zrovna vám finanční situace, žárlivej partner a nebo vlastní pohodlí nedovoluje protančit noc v baru.. Prostě si hoďte Mojito sprchu a bude vám hej.

Názor na vůni mi sdělil i chlap.
"Ty vole, voníš jak máta.. Čim ses to myla?"
"Čuchni si znova"
"To je jak nějakej chlast.."
"Mojito! Ty to necejtíš?!"
"A no joo vlastně!"
"No a co bys o tom řekl?"
"No.. Já bych tak vonět nechtěl, ale na ženský je to takový.. Lehce alkoholově svůdný.."

Takže asi tak nějak..:)
Skvělá vůně na léto do sprchy.. :)
První a určitě ne poslední zkušenost se sprchovými oleji. Pro mě jako pro sušenku skvělá věc! :)

A co vy. Máte zkušenost se sprchovými oleji?
Chutná vám Mojito? :)

pátek 18. července 2014

Protože já vím, že svůj život můžu změnit

Ještě než začnu psát o tom, o čem vlastně chci, bych vám chtěla moc poděkovat za optimistické komentáře k minulému článku, za podporu, která se mi od vás dostává. Děkuju! Je neskutečně úžasný vědět, že tady při mě stojí tolik skvělých lidí, kteří mi věří a mají mě rádi. Mám obrovský štěstí.. Díky za vás! :)
Chci se taky omluvit, že neodpovídám na komentáře, ale bohužel s novým kabátkem blogu přišel i problém, že šablona odpovídání prostě nedovoluje.. Pracujeme na vyřešení, ale asi to ještě chvíli potrvá.. Komentáře si čtu a hned jak to bude možný, pustím se do odpovídání..:)


Další věc - Pražský sraz se nám blíží a já se na vás moc těším! :) Fakt mě tahle organizace baví a nemůžu se dočkat, až vás poznám. :)
Poprosila bych vás, abyste mi do komentářů napsali(y), kdo tedy opravdu přijedete a pokud chcete dopředu naplánovat nějaký program, beru tipy. :)
(Určitě vznikne tak 5 dní před srazem ještě samostatný článek.. Chci jen tak předběžně vědět co a jak..:)..)

A teď už k článku..:)

Základní právo každého člověka je: Být sám sebou!
Tak proč se pořád bojíme dělat, to co nás naplňuje a dělá nám radost? Za všech okolností a za každé situace bychom měli být sami sebou. Pořád se všude říká, že to co je uvnitř, charakter člověka, je mnohem důležitější, než povrchová krása, ale i přesto se lidé bojí ukázat jací opravdu jsou, protože by je společnost nemusela přijmout.
A přesně tohle bych chtěla ve svém životě změnit.
Nechci se pořád bát co na tohle a tohle řeknou ostatní, co se bude dít. Je to můj život, žiju ho já, ne nikdo jiný. A není důvod, proč bych měla dělat věci, které nechci, když se můžu sama, svobodně rozhodnout, co budu dělat se svým životem.


Musíme mířit vysoko.
Je důležité mít svůj sen, cíl, vědět co chceme a jít si za tím. Mám hodně snů a už teď vím, že se mi jednou splní.
Myslíte si, že jsem naivní snílek? Myslíte si, že na to nemám? Tak se dívejte..:)
Nikdy si nikým nesmíme nechat namluvit, že na něco nemáme (a už vůbec ho nesmíme nechat, aby přesvědčil nás samotné), protože svoje hranice určujeme (a posunujeme) pouze my sami.
Pokud člověk o něčem sní, jsem si 100% jistá, že v sobě má i sílu dané sny uskutečnit.


Zničit strach.
Strach a obavy jsou jediné věci, které nás při cestě za svými sny omezují. Člověk se bojí, přirozeně, protože jde do něčeho nového s nejistým výsledkem. Ale v tom je přece právě ta krása. Kdybychom už od začátku věděli, jak to dopadne, kdyby to bylo jisté, byla by to nuda.
Tak se přestaňme bát a začněme konat. :))


Vděčnost.
Děsí mě, kolik věcí je už dnes bráno jako samozřejmost. Lidé zapomínají děkovat. A přitom právě maličkosti jsou to, za co bychom měli být vděční.
Kdykoli pro mě někdo udělá něco dobrého, hezkého, poděkuju. Hodně se mi stává, že je dotyčný i překvapen tím, že jsem poděkovala.
Něco se mi povede, splní? Poděkuju.
Budete se divit, jak se věci dají do pohybu, když za ně začnete děkovat, když budete vděční za maličkosti. Každý den se totiž děje něco, za co můžeme být vděční, i kdyby to mělo být jen to, že ráno vyšlo slunce a nebo že máme k dispozici další nový den.

To by pro dnešek stačilo..:)
Další várku optimismu si dáme zase příště..:)

Mějte krásný den! :*

zdroj, zdroj, zdroj, zdroj.

středa 16. července 2014

Pochybnosti o sobě samém? Normální.

V životě jsou chvíle, kdy i  mě, toho největšího optimistu a "šoumena", přejde smích. Mám občas chuť spálit mosty a začít znova. Nemusí se mi nic velkého stát, stačí maličkost. Asi už jsem dlouho happy a bez starostí, tak se to někomu nelíbí a musí mě alespoň na chvíli zásobit špatnou náladou.

Můžu navenek vypadat jako neskutečně šťastný jedinec, vypadá to,  že mám všechno, nic mi nechybí a je mi hej, věřím si. Ale opak je pravdou. Vypadám tak, protože jsem se naučila radovat z maličkostí, z drobností, které ostatním přijdou samozřejmé. Je to i tím, že vím, že jednou budu žít dokonalý život a jdu si za tím. Věřím v prozářenou budoucnost.

Občas ale i mě přepadnou pochybnosti.. Vybrala jsem si správnou cestu? Co když selžu? Co když se něco nepovede a já se za pár let podívám za sebe a neuvidím nic? Žádné úspěchy? Co když nebudu žít ten svůj vysněnej život?

Neumím chválit samu sebe. A když něco dělám, potřebuju, aby mě někdo ujistil, že to co dělám je dobré, že jdu správnou cestou a že se mi to daří. Ale občas tady nikdo takový není. Nikdo nepřijde a nepoplácá mě hrdě po rameni se slovy "Jo holka, jsi dobrá".

Kamush mi řekla - No teda, představovala jsem si tě úplně jinak. Jako malou hnědovlasou holku s culíkem..:D Tady se mi jednou líbily vlasy, tak se můžete pokochat.. Rostou jako z vody! :))

Pak stojím na místě a bojím se udělat krok kamkoli.. Protože všude kolem stojí lidi a čekají co udělám. Hledají sebemenší chybu, aby mě mohli potopit a smát se mému tvrdému pádu na hubu. Denně si přečtu několik motivačních citátů, radím ostatním jak být pozitivní.. Ale sama se občas tak bojím..

Píšu blog.. Ale je jen pár vyvolených z mého okolí, kteří o něm vědí. Mám strach, co by na to mé okolí řeklo. Co když mě odsoudí? Budou se smát?
Ale notak, Domi.. Blog k tobě patří. Píšeš snad něco zlého? Proč by se ti měli smát? Proč by tě měli soudit? Je to tvůj život a ty bys měla dělat věci, které tě dělají šťastnou.. Proč děláš něco, za co se stydíš? Jsi to ty, tvoje názory.. Nemáš se čeho bát.
Neustále takhle ujišťuji sama sebe, ale stejně si nejsem jistá, jestli mám poodkrýt blog dalším svým přátelům a nebo si dál psát jako doteď..

Já vím, já vím.. neustále zde propaguji heslo "Žij tady a teď".. Všechny strachy, které jsem výše popsala se vážou k budoucnosti.. Mám strach z toho co bude. Třeťák, maturita? Zvládnu ji? A co bude potom?
Projížděla jsem si stránky vysokých škol.. Všichni očekávají, že tam půjdu.. Chtěla jsem tam, ale po tom co jsem si všechno načetla, zjišťovala.. Nevím, jestli tam chci.. Už bych zase měla plnit něčí očekávání a odsunout své sny a cíle na druhou kolej?

Když někde mluvím o svých snech, o tom co bych chtěla, co bude.. Jsou samozřejmě lidé, co mě podporují a věří mi (a nebo to alespoň předstírají).
Ale potom přijde ten druhý tábor.. "Jsi naivní.. Tohle se ti nikdy nesplní.. Na to nemáš.. To nikdy nemůžeš zvládnout.. Dneska musíš dělat takový věci, kterými si vyděláš! Prostě nemůžeš žít svůj sen!.. Bez titulu budeš nic, nikde tě nezaměstnají... Musíš na vysokou.. Tohle je blbost, nechápu proč tím ztrácíš čas.."

Hodně myslím na budoucnost, já vím.. Možná bych neměla..
Jasně, vidím tam i dobré věci (o těch třeba jindy), ale je tu hromada pochybností.. Tolik lidí přede mnou už selhalo.. Co když na to opravdu nemám? Co když jdu opravdu špatným směrem?

Je smutný, že vlastní rodiče podrývají vaše sny.. Že podle nich jste naivní a snílci.. Nevěří vám, nevěří tomu, co dokážete.. A že mi věří lidé, které znám virtuálně.. Vy, tady, jste vlastně jediní, co  mě opravdu znají.. Proč se bojím říct o blogu lidem ze svého okolí? No protože tady.. Tady není žádná přetvářka, tady se ničeho nebojím, tady jsem to JÁ..

Všude se dívám na ty přízemní názory, na ten strach ze změny, strach být odlišný, dělat něco jinak než ostatní.. Tak jak mám mít potom ty křídla zrovna já? Když každý chodí a zastřihává mi je těmi svými přesvědčeními, že tohle nejde a támhleto taky ne?

Občas je těžký věřit v sebe, ve své sny, schopnosti, postoje a životní přesvědčení..

Je možný vůbec ještě dnes, v týhle době a v týhle společnosti, žít podle svých pravidel? Žít svůj sen? Poslední dobou o tom hodně pochybuju.. Lidé jsou schopni vás odsoudit za kdeco..

pátek 11. července 2014

Šťastná a single

Člověk je zvláštní tvor. Může mít hodně materiálních věcí, nebo morálních hodnot, ale vždycky mu bude něco chybět. Nikdy nebude úplně spokojený s tím co má, bude chtít víc. Je normální, že se víc zaměřuje na to, co mu chybí, než na to, co vlastně má.

Někdo si bude stále stěžovat, naříkat a vinit ze svého neúspěchu všechny kolem sebe. Jiný se ale rozhodne žít odlišný život. Bude šťastný, ať už má v garáži Lamborghini a nebo naopak nemá ani na tu garáž. Všechno je o přístupu a úhlu pohledu.


Byly doby, kdy jsem i já patřila do první skupiny. Věčně naštvaná, smutná, v depresích, pesimista bez úsměvu.. Mnohdy jsem ani nevěděla proč tomu tak je. Možná jsem chtěla, aby se o mě lidé zajímali, litovali mě.. To se taky dělo..
Hledala jsem v životě to špatné, všem jsem dávala sežrat svoje neúspěchy, dělala ze sebe chudinku, jak moc se mnou ten život zametá, protože nemám tátu.. Všichni kolem mohli za moje problémy.
Upřímně, v té době bych se s osobou, kterou jsem byla, nerada bavila i já sama..

Zabralo to hodně času, hodně přemýšlení.. Ale přišla jsem na to, že s tímhle přístupem bych to daleko nedotáhla. Šlo to pomalu, často jsem se vracela zpátky na začátek. Nechat se litovat a objímat bylo mnohem jednodušší, než začít makat a dostat se z toho všeho ven.

Ale šlo to. Odmítla jsem přijít na střední jako troska. Začala jsem se tedy na svůj život dívat z jiných úhlů. Protože každá situace má dvě strany a my jsme na tom tak dobře, že si sami můžeme vybrat z jaké strany se na věci budeme dívat. Nebudu vám říkat, že je jednoduché občas vidět to pozitivní, ale vždycky to tam někde je.

Rázem jsem ve škole byla za tu usměvavou a šťastnou. Lidé říkali "Tahle holka snad nikdy nemá špatnou náladu". :)) A to bylo přesně to, co mě optimismem nabíjelo ještě víc. To, když někoho rozesměju, když s ním mluvím a on mi pak řekne, že ze mě ta pozitivní energie přímo sálá.. Nic víc nepotřebuju..:)

Nedávno ke mně ale někdo přišel se slovy: "Že ty máš nějakýho novýho borce? To přece nejde, že jsi takhle šťastná a plná energie jen tak, bez chlapa.."
Dlouho jsem dotyčnému musela vysvětlovat, že je to opravdu možné, že ke štěstí nepotřebuji polovičku. A že o smutnou trosku by na ulici pohledem nikdo ani nezavadil :)


Problém společnosti je jasný.. Lidé neumějí být šťastní sami se sebou a vlastně mnohdy ani né s tím co mají.
Kdo z vás si někdy neřekl "Byla bych šťastnější s přítelem.. S novým mobilem, autem, domem.." Lidé si často myslí, že jim bude lépe, když něco dostanou..

Ale sama jsem přišla na to, že tomu tak není. Člověk musí mít v první řadě rád sám sebe a být šťastný sám, on fyzicky.. A oni ty další věci potom přijdou. Ke šťastnému a spokojenému člověku se dostává mnohem víc dobrých věcí, všimly jste si toho také? :)

Od té doby, co jsem byla tou negativní osobností se nic materiálního nezměnilo. Pořád jsem nenašla muže svého života, nekoupila jsem si Audi, ani na krku nenosím diamanty..
Jediné co se změnilo je můj přístup, pohled na věci co se dějí. :)

Takže ano, pokud se chcete zeptat. Jsem stále single a jsem opravdu šťastná. :) Neměla jsem to nejlepší vysvědčení, nemám tvář ani postavu modelky, nebyla jsem mezi celebritami na KVIFF, nemám stovky pravidelných čtenářů.. Ale i přesto a nebo možná právě proto, jsem šťastná. :)
A všechno co přijde už budou jen bonusy ke šťastnému a spokojenému životu. :)

zdroj, zdroj

neděle 6. července 2014

Brownie v mikrovlnce? Za minutu? Jednoduchý?!

Nebudeme si nic nalhávat. Nikdy nebudu patřit mezi ty jedince, co budou kolem té tabulky čokolády na stole jenom chodit a dělat, že jí nevidí. A taky nikdy neodmítnu ty babiččiny hříšně dobré věnečky jen proto, že držím linii (někdo to sníst musí, když už se s tím napekla, přece se to nevyhodí).

A tak se často stává, že (když už není nikde zapadlá žádná čokoládička) chytne mě mlsná a hledám nějakou rychlou a chutnou dobrotu.
A znáte snad něco rychlejšího než buchtu v hrníčku, v mikrovlnce hotovou za minutu? Že prej je to hrozně jednoduchý a zvládne to každej.
Hm, už když tam tohle psali, mělo mi bejt jasný, že to nebude nic pro mě.

Ingrediencí bylo pár - 2 lžíce holandského kakaa, 4 lžíce hladké mouky, 3 lžíce vody, 2 lžíce oleje.

To je celkem málo položek.
Dám do hrníčku čtyři lžíce mouky (proč tam nikdo nenapsal, jestli mají být lžíce vrchovaté nebo zarovnané?! Pro jistotu dávám dvě a dvě), vrchovatou lžíci kakaa (to je jako dvě zarovnaný, že jo).
Smíchám to, je to nějaký málo hnědý, přidám půl lžíce kakaa a špetku skořice, ať to voní.
Objevim otevřenej sáček perníkového koření, tak ho tam taky trochu dám, ať přiblížím vánoční atmosféru. V tom mě napadne, že to bude určitě chutnat líp, když to trošku naběhne a tak tam hodim špetku prášku do pečiva.

zdroj

Je čas z toho udělat hmotu. Šoupnu do toho tři lžíce vody a dvě oleje. Už teď vidim, že to bude málo, tak přidám ještě jednu oleje.
Jen co do toho ponořím lžíci a míchnu, všechno se to na ní nalepí.
Sakra.
Mlíkem nic nezkazim, jenom dvě lžíce.
Pořád je to jako velká hnědá hrouda.
Kašlu na lžíce, přileju trochu oleje a trochu mlíka, vlastně víc mlíka.

Začíná to mít dobrou konzistenci.
Cukr nesmí chybět.

Z receptu na půl minuty se stala desetiminutová vyšší dívčí.
Konečně to šťastně dávám do mikrovlny.
Minuta - pořád je to nějaký nepečený.
Dvě minuty - Vypadá to jako buchta. Jo! A pak že to nezvládnu.

Rejpnu do toho vidličkou, je to takový vláčný, to bude tim mlíkem.
Jo, vlastně to chutná celkem dobře.
Akorát je to nějaký černý.. Vlastně úplně černý. Možná jsem tam fakt neměla dávat toho kakaa tolik.

Ušlehám k tomu home made šlehačku a je mi hej.
Příště už to bude lepší!
Tohle vylepšim, tamto vylepšim. Co na tom, že je z toho úplně jinej recept.
Kuchařky bych mohla psát!

pátek 4. července 2014

Olejové odličování

Ještě stále se nepovažuju za nějakého kosmetického přeborníka, který by mohl ostatním diktovat co a jak mají dělat, jak se o pleť starat, čím jí mazat a mohl urazit ruce některým spolužačkám za jejich způsob péče o pleť (ale to taky přijde!). Občas mám ale pocit, jako bych s některými výrobky objevila Ameriku a mám potřebu vám o nich říct něco více. :)


Dnes si povíme pár slov o Hydrofilním odličovacím oleji, konkrétně Růžové dřevo, od nám všem dobře známé značky Saloos.
Už dlouho jsem chtěla odlíčení olejem zkusit, protože jako majitelka velmi suché pleti jsem trpěla při každém odličování drogerkovými alkoholovými odličovači a toniky.
Na stránkách Saloos vám s výběrem velmi dobře poradí, oleje mají rozdělené podle druhů pleti a u každého je ještě zvlášť napsaná krátká charakteristika, jak může působit i na psychickou stránku jedince.

Pro mě jako sušenku připadaly v úvahu oleje - Růžové dřevo, Levandule, Meduňka, Neutrální, Granátové jablko, Argan revital.
Levanduli jsem vyškrtla hned, na tu vůni já prostě nejsem (a mám averzi na fialovou), Neutrální jsem taky nechtěla (musím si to odličování taky trochu užít), Argan revital mi nevoní a z Meduňky jsem měla trochu strach. Ve výběru tak zůstalo Granátové jablko a Růžové dřevo. Od jablka mě nakonec odradila popisovaná citrusová vůně a tak mám doma krásnou lahvičku Růžového dřeva. :)

Silice je destilována ze dřeva tropického stromu Aniba Rosaedora (růžové dřevo), rostoucího v Brazílii. Odličovací olej je určen zejména pro suchou a citlivou pleť. Esenciální olej z růžového dřeva harmonizuje psychiku a zmírňuje bolesti hlavy.
Tak tenhle popis si mě vážně získal. Měla jsem sice trochu strach z té vůně, ale nejsem srab. :) Jsem věčnej nervák a bolest hlavy už ke mně chodí jak domů, sázela jsem na olej, že i s tím by mohl maličko pomoct.

Složení: Bio slunečnicový olej lisovaný za studena, 100% esenciální olej růžové dřevo, PEG-40 sorbitan peroleate laureth-4, lecitin.


Musím konstatovat, že odličování získalo s Hydrofilním olejem úplně nový rozměr. Nikdy mě to tak nebavilo, jo sakra, já se fakt těšila na to, až svou pleť zbavím make-upu. :)

Byla jsem zvyklá na alkoholový odér a po odlíčení napnutou pleť. Na to jsem s olejovým odličováním úplně zapomněla. Pleť byla dokonale odlíčená a hydratovaná, olej zvládl stáhnout naprosto všechno, micelárkou jsem občas samotnou proceduru jen tak docvakla.

Jediná věc, co mě na oleji mrzí je PEG ve složení, ale na pleti mi žádnou neplechu nedělal, v očích taky nepálil. A když jsem nad tím tak zpětně přemýšlela, hlava mě za celou dobu bolela snad jednou. Vůně byla hodně příjemná, vážně taková harmonická. :)

Samotné odličování je příjemné, já namočím mořskou houbičku, na tu kápnu olej a odličuji. A nebo navlhčím pleť a olej kápnu přímo na ní, stačí chvilka masírování a make-up se začne rozpouštět. Potom stačí opláchnout a je hotovo. :)

Body k dobru získává také propracované balení, říkám ano skleněným lahvičkám! :) Produkt o obsahu 50 ml koupíte na mnoha internetových stránkách a nebo v bio obchůdcích za úžasnou cenu maximálně 100 kč.

úterý 1. července 2014

První narozeniny!! :)

Tak jo, teď už je to vážný, tady končí všechna sranda..
Nebudem si nic nalhávat, nikdo nečekal, že u blogování vydržím celej rok! Ale právě dnes je tomu tak. Loni touhle dobou jsem si řekla, že nehodlám prázdniny prosedět u televize, tak jsem se je rozhodla prosedět u počítače a přesvědčovat ostatní, že umím psát.
A vás všech 71, co jste klikli a přidali se k pravidelným čtenářům jste se zjevně nechali nachytat a fakt si myslíte, že mám nějakou talent. Teď se nabízí otázka, kdo z nás potřebuje na léčení - já nebo vy?

Ale musim se přiznat, že celej rok v obležení kosmetických blogerek zanechal následky.


Před rokem..

  • Mi kosmetika nepadala z poliček
  • Neměla jsem čtyři štětce na stíny
  • Neměla jsem stíny
  • Neměla jsem tři rtěnky
  • Dovedla jsem si život představit bez bronzeru
  • Do drogerií jsem se chodila dívat jenom na sekuriťáky
  • Moje peněženka nebyla permanentně prázdná
Časy se mění.. U mě se toho za ten rok změnilo hodně. Začala jsem taky víc zeleně myslet, číst složení potravin a dávat větší pozor na to co kupuju a co strkám do pusy (pořád se tady bavíme o potravinách!:D).

Ale hlavně jsem zjistila, že na internetu se kromě padesátiletých úchyláků lákajících mladé dívky do parku dají potkat i milé a moc fajn slečny se stejným humorem a zájmy (pokud je některá z vás tím výše zmiňovaným úchylákem, prosím, abyste mi to oznámily ještě před srpnovým srazem :D).

Chci vám poděkovat za krásný rok. Několikrát jste mě podržely, smály jste se nad mými články a věřte že i já jsem se bavila nad vašimi komentáři. Sešlo se vás tu krásných 71, napsaly jste 1109 komentářů k mým 157 příspěvkům. DĚKUJU, že jste se mnou. :) 

Ale ať nemluvím jen já.. 
  1. Na jaký ze všech článků rády vzpomínáte, který se vám líbil nejvíce? :)
  2. Co byste popřály blogu do dalších let?
  3. A jakých článků chcete v Pelíšku víc? 
Mějte krásný první červencový den! :)