pátek 29. srpna 2014

Proč je skvělý bydlet na intru

Když jsem vám o svém působení v Plzni a bydlení na internátu psala posledně, mělo to vážně úspěch. Všechny vás zaujalo, jak vyhazuju odpadky z okna, vymýšlím všemožný výmluvy a další věci. V tý době většina z vás ztratila všechny své iluze o tom, jaké jsem slušné děvče. Ale věřte, že to vážně ještě nebylo všechno. Tak dneska si povíme ještě něco dalšího.

zdroj

Nejdřív si dáme takový malý zamyšlení. Kdybych se mohla rozhodnout znova, jestli zůstanu doma a nebo budu dál odjíždět na celý týden jinam. Jak bych se rozhodla?
Jo znáte mě. Neměnila bych, přátelé! Miluju svůj studentskej život. Nebudeme si nic nalhávat, výmluvy pro alkoholový dýchánky v parku by se nevymýšlely tak snadno, kdybych byla pod drobnohledem svých rodičů.

A nebo taky učení.. Máma mi večer volá, co dělám, jak se mám. Celý školní den jí vylíčím jako z toho nejděsivějšího hororu. Psali jsme hromadu testů, učitelé pořád zkouší a já se celé odpoledne učila. K tomu jsme měli na intru hnusnej oběd. Maminka mě polituje, řekne ať se tolik nepřepínám a jdu brzo spát.
A koho zajímá, že jsme ve škole sledovali film a já odpoledne proseděla v kavárně?

A když takhle jeden den přesvědčím mamku, aby mi fakt věřila, že jsem se tvrdě učila. Když se pak test nepovede a moje známka není podle mých (ani máminných) představ. Naprosto zničeně volám domů, že jsem se vážně snažila, ale ten test byl fakt těžkej. A že tu pětku měli stejně všichni!

zdroj

Já pak v pátek přijedu domů, zničená cestou ve vlaku a s kruhama pod očima, od těch studijně probdělých nocí. Doma sebou plácnu na gauč a nechám se obskakovat. Ještě jednou doma vylíčím celý svůj týden, teď už ne tak děsivě.
Když k nám přijede nějaká ta návštěva, mamka jim všem převypráví ty moje studijní storky a veřejně mě polituje, že studuju fakt těžkou školu a na žádný párty ani nemám čas. Já sedím na židli, s úsměvem pokyvuju, snáším ty soucitné pohledy a vzpomínám, jaká to byla ve čtvrtek povedená párty.

Já myslím, že to by pro dnešek zase stačilo. :D Mějte se fajn. Já už bych možná měla začít pomalu balit, v neděli se totiž zase stěhuju do Plzně a další rok plný pařbiček studia a úkolů je přede mnou.

středa 27. srpna 2014

Dva olejoví pomocníci pro krásnou pleť

Tak jo, uznávám, že mi fakt trvá, než se dokopu k sepsání recenze na nějaký kosmetický výrobek. Můžeme to zakecat tím, že se fakt snažím všechno dokonale ozkoušet a zjistit, jaké to na mě má účinky při dlouhodobějším používání.
Dneska si ale dáme recenzičky hned na dva produkty. Dobrý co? Prozradím vám taková malá kouzla, jak se alespoň trochu přiblížit těm dokonalým pletím hereček na obálkách časopisu. (A když vám tohle nepomůže, kupte si dobrej program na retuš fotek a máte vyhráno..)

Bio Sezamový olej

Viděly jste někdy tu obrovskou nabídku rostlinných olejů na stránkách Saloos? Každej má hromadu úžasných vlastností a vy máte pocit, že potřebujete úplně všechny, protože tenhle vám pleť vyčistí, tenhle prokrví, tenhle hydratuje, tamten zase vypne.. Vybrat si jen jeden, je skoro nadlidský výkon!
Přemýšlela jsem dlouho, ale nakonec sáhla po Bio Sezamovém oleji, protože už dlouho jsem toužila vyzkoušet tu chválenou OCM (Oil cleaning method), protož je to prý za prvé příjemné a za druhé po tom budu mít ksichtík jak batole.


Sezamový olej má vysoké regenerační a zvláčňující schopnosti. Vhodný je proti předčasnému stárnutí pokožky, příznivě působí i na problematickou pokožku. Uplatňuje se jako nosný olej do masážních směsí, bývá součástí i dětské kosmetiky. Má skvělé detoxikační a čistící schopnosti a je dobrým pomocníkem při léčbě akné.

Jevil se na OCM jako ideální kamarád. Fakt jsem se těšila, až ho vyzkouším.
Lahvička je skleněná, jak už jsme u Saloos zvyklí, tenhle design mě nikdy neomrzí. Olej má žlutou barvu, ale nijak nebarví, není nijak hustý a dobře se s ním manipuluje.
Měla jsem trochu strach z vůně, ale je taková příjemná, oříšková, řekla bych? Nějak přesně nevím, k čemu ji přirovnat.

Ale to co vás všechny zajímá, účinky. :) Jsou vážně úžasné! Když mám čas a chuť se pleti pořádně věnovat, tenhle pomocník už u toho nikdy nechybí. Při OCM pleť skvěle vyčistí, je hladká, jemná a taky pořádně hydratovaná a vypnutá. Dostane takovej ten pěknej zdravej vzhled a fakt to stojí za to. :) Jiné oleje jsem ale takhle na čištění nezkoušela, tak nemůžu posoudit, jestli je úplně nejlepší, ale osobně mu nemám co vytknout. :)

Hydrofilní odličovací olej Argan Revital 

V pořadí se jedná o můj druhý odličovací olej, ten první mě okouzlil na tolik, že jsem o koupi dalšího neváhala ani chvilku. I přes veškeré obavy jsem se rozhodla pro Argan Revital. Jednou jsem v drogerii oňufňala obličejový olej s totožnou vůní a upřímně.. Smrdělo mi to. Ale všichni ho chválili, tak jsem si řekla, že to teda zkusím.


Je vhodný pro všechny typy pleti včetně senzitivní, důkladně čistí, šetrně odstraňuje make-up i voděodolná líčidla. Bio arganový olej s vysokým obsahem esenciálních mastných kyselin, antioxidantů a vitamínu A, E a F působí jako silný přírodní antioxidant, pokožku regeneruje a zpomaluje její stárnutí. Pozitivně působí i na pokožku s dermatologickými problémy, zklidňuje pocity pnutí, zmírňuje zarudnutí. Jemná vůně esenciálních olejů růže bulharské, lemon tea tree a levandule harmonizuje psychiku.
Ve složení najdeme z olejů lisovaných za studena bio slunečnicový, bio arganový a bio sezamový olej. Z esenciálních to jsou levandule, lemon tea tree a růže. Nevyhneme se ale ani PEG-40 sorbitan peroleate a laureth-4. Nezapomínejme na lecitin a vitamíny.

Odličování s olejem mě moc baví, je to sice asi delší, než jen na tamponem kápnout micelárku nebo nějakej odličovák z drogerky, protože se olej musí dávat na vlhký tamponek, ale výsledky za to stojí. Můžete se rozloučit s pnutím pleti, nepříjemným alkoholovým odérem a i se zbytky líčidel na tváři.

Schopnosti oleje jsou ohromující, vůně je příjemná a úplně jiná, než jsem myslela, i přes to, že je ve složení levandule, nějak mi samotná parfemace nevadí. Jsem naprosto spokojená, jediný háček vidím v tom, že mě občas olej pálí v očích. To se mi u minulého nestávalo, možná to bude nějakou složkou ve složení? Těžko říct. Kromě tohoto nedostatku je ale vše v nejlepším pořádku a já se s olejovým odličováním rozloučit určitě nehodlám. Příště se vrátím ke svému milovanému Růžovému dřevu.

Co vy a čištění pleti? :)

pondělí 25. srpna 2014

7 kroků ke šťastnějšímu životu: Krok 4 - Vděčnost

Taky máte občas pocit, že se z dnešního světa vytrácí vděk? Já ho mívám čím dál častěji. Možná je to výchovou, já nevím.. Ale už od malička jsem zvyklá za všechno, co pro mě někdo udělá, poděkovat. V poslední době jsem si ale začala všímat toho, že je na světě čím dál tím méně lidí, kteří to mají stejně a nebo těch, kterým to přijde normální.


Nejednou jsem se setkala s tím, že lidem přijde mnoho věcí jako samozřejmost. Nepoděkují za ní, protože jim to přijde naprosto normální věc, kterou mají všichni. Sakra, dnes není jisté naprosto nic. Člověk musí být hodně odvážný, když si dovolí něco nazvat samozřejmostí. Všechno můžeme ztratit v jediné sekundě.
Ať už jsme si jistí čímkoli, nikdy to není sto procentní. Život se nás nikdy nebude ptát na to, co nám může vzít. Přijde a smete cokoli, co si vybere.

Kromě jistoty lidí mě zaráží ale ještě jedna věc. Jak už se na světě děkuje hodně málo. Jsou lidé, co se na vás budou dívat jako na blázna, když za něco vyjádříte vděk. Budete ti divní, co děkují za "samozřejmosti". A potom přijdou takové ty fráze - Neděkuj pořád. Za co furt děkuješ?

Naučila jsem se být vděčná. A hodně věcí v mém životě to změnilo.
Nejsem vděčná jen ostatním, za to co pro mě dělají, ať už je to dobré či špatné. Ale jsem vděčná i sobě, za svá rozhodnutí, činy.. Ale taky tam někam nahoru. Za každý nový den, za lidi, které kolem sebe mám, za možnosti, za místo, kde žiju..
Každý z nás má alespoň jednu věc, za kterou může být každý den vděčný. I kdyby to mělo být jen to, že dostal další nový den svého života. Obvykle je toho ale mnohem víc.


Budete se divit, jak se věci pohnou, když za ně začnete děkovat. Stačí se jen každý den před spaním na pár minut zamyslet a promítnout si, kolik dobrých věci se vám za den stalo, kolik se vám jich povedlo. A ony se samy brzy začnou znásobovat.

Poděkování nikoho z nás nic nestojí, stejně jako úsměv, objetí a nebo pomoc někomu jinému. Tak zkusme tyto věci dávat trochu a víc a tolik s nimi nešetřit. :)

Velké díky za Vás! :)

zdroj, zdroj2

čtvrtek 21. srpna 2014

Liebster Award

Tak si konečně někdo vzpomněl, že existuju a nominoval mě na tuhle tagovku, která už nějakou tu chvíli lítá blogo-světem. Když už se o mě sem tam někdo zmíní a dokonce mě i nominuje na tag, to už moje oblíbenost asi fakt roste! :)) Děkuju Klárce za nominaci a pojďme se do toho pustit.

Rozhodla jsem se tag trošku upgradovat. Napíšu o sobě 11 faktů, zodpovím Klárčiny otázky, ale nevím, kde bych sebrala 11 blogů s méně než 200 čtenáři, takže moji milí, kdo chcete, zapojte se, ráda se podívám, ale štafetu předávat nebudu. :*


11 faktů (Jsem se do toho nějak zažrala a protáhla to na 14 faktů)
  • Nesnáším rybíz
  • Miluju smaženej sýr
  • Bojim se v obchodech sahat na nákupní košíky, protože mi to přijde jako sběrna bakterií. Ze stejnýho důvodu nemačkám na přechodech tlačítka pro chodce
  • Nenávidím podpatky
  • Mám fobii z holubů
  • Když jsem šla na střední, neuměla jsem ani slovo anglicky
  • Mám staršího bráchu a když jsem byla mladší, všichni mě znali jako "Páťovu ségru" a když k nám do školy přišel novej učitel a spolužačka o mě měla něco říct, řekla "Domča má hrozně pěknýho bráchu".
  • Absolutně mi nevoní levandule
  • Všude kde můžu nacpu skořici (a doma mi to voní vanilkou, love it!)
  • Jsem tvrdohlavej perfekcionista. Když něco dělám, musím sama a musí to bejt dokonalý podle mě, nemám ráda, když mi do toho někdo kecá a chce to dělat jinak, když já vím, že tak je to blbě.
  • Jsem blázen do supersportů, obdivuju rychlý auta a miluju adrenalin
  • Narodila jsem se předčasně a vážila kilo (byla jsem děsně ošklivý dítě).
  • Hrozně ráda lidi objímám (samozřejmě ne ty cizí na ulici)
  • Mám ráda balzámy na rty (možná by se tomu dalo říkat malá závislost?)


Otázky od Klárky :)

Co tě přivedlo k blogování? 
Hrozně mě ve škole baví psát slohy a tak jsem si řekla, že by byla škoda, nechat si ten talent pro sebe. Chtěla jsem, abyste z toho taky něco měli. A vznikl Pelíšek! :D 

Jaké je tvé oblíbené místo pro odpočinek? 
Je to různé, občas mám chuť obout botasky a vyběhnout do přírody a odpočívat aktivně. Jindy si zase zajdu na nějaké pěkné, tiché místo bez lidí. A nebo se zahrabu do postele s filmem.

Káva nebo čaj? 
Jednoznačně káva! Bez té nejsem schopná normálně fungovat. 

Jaká je tvoje oblíbená barva? (Oblečení, laku, zdí v pokoji..?)
Co se týče oblečení, tak hrozně ráda nosím bílou. Zdi v pokoji mám meruňkový. A když takhle na něco koukám, mám ráda tyrkysovou, limetkově zelenou a zářivě oranžovou. 

Jaké je tvé vysněné povolání? A proč? 
Kdybych mohla, nejspíš bych chtěla testovat tobogány a nebo něco podobného. :D Jinak ale (zatím) konkrétní představu o vysněném povolání nemám. Musí to být něco, kde nebudu muset denně chodit na jehlách a v kostýmku. :P

Tvůj oblíbený blogger/bloggerka v ČR? 
To se nedá takhle jednoznačně definovat. :) Každá z vás dobře ví, ke které se ráda podívám. :))

Jak napíšeš nulu římskými číslicemi? :-)
A to se dá? :D

Dovedla by sis představit život bez elektroniky? Jaký by byl Tvůj den? 
Naprosto upřímně - nedovedla. Jsem elektronikou zkažená mládež a bez mobilu nedám ani ránu. A jaký by byl můj den? Šíleně pomalu by se táhl, nejspíš bych ho proseděla na zahradě nad litry kafe a počítala kolik ptáků proletí kolem. :D

O čem bys nikdy v životě nenapsala článek na svůj blog? 
Nikdy neříkej nikdy, ale nejspíš o hodně osobních situacích v rodině, které bývají v mnoha případech zlé. 

Z čeho máš v životě největší strach? 
Z toho, že nebudu žít takový život, jaký jsem si vysnila. Že mi do života nezvaně přijde nějaká vážná nemoc. 

Co v tobě vyvolá největší pocit štěstí? 
Když dobře zvládnu úkol či situaci, které se dlouho obávám. 


pondělí 18. srpna 2014

7 kroků ke šťastnějšímu životu: Krok 3 - Žít teď

Už víme, že ke štěstí nám může pomoct ignorace negativních názorů okolí, sebeláska, víra v sebe a samochvála.. A co máme v seznamu dál? Věc, bez které to taky nejde - Žít teď a tady! :) A právě na to se podíváme dneska. Tak se pohodlně usaďte, otevřete sušenky, uvařte kafe a můžeme začít. :)

Zamyslete se..
Odkud přichází smutek? Z věcí, které se staly.. Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem.. Smutek ze včerejška, patří včerejšku. Dnes jsi dostala dalších 24 hodin na to, začít znovu a lépe, máš novou příležitost, tak se jí chop s úsměvem.
Stejnou otázku si můžeme položit o strachu, odkud přichází ten? Z budoucnosti. Nikdo z nás se nebojí toho, co bylo. Máme strach z toho co přijde, někdy v budoucnu..Ani vlastně nevíme co to bude a kdy to přijde, i přesto se toho ale bojíme.


Vím, že je občas těžké přestat se soustředit na minulost, pokud se nám v ní stalo něco zlého, něco co zanechalo následky a těžko se na to zapomíná. Ale co změníme tím, že se budeme topit ve smutku a přemítat o tom, co jsme mohli udělat jinak, co by se změnilo.. Nezměníme vůbec nic, protože už se to stalo.
Tohle přemýšlení nás bude akorát brzdit v další cestě, v růstu. A to nechce nikdo z nás. Neplýtvejme svou energií na věci se kterými nemůžeme pohnout a věnujme ji radši tomu co je a bude. S čím můžeme něco dělat.
Budeme se divit, jak se potom věci dají do pohybu.

Nemám nic proti plánům do budoucna. I já je mám, mám jich spousty a každý den si je znovu opakuji, pracuji na nich a věřím, že se jednou splní. Na tom není nic špatného, člověk musí vědět co chce, mít svůj cíl.
Ale v žádném případě by neměl k budoucnosti ťapkat po špičkách s vystrašeným výrazem ve tváři. Je čas rozrazit dveře a přijmout, co přijde.


Můžeme mít naplánovanou každou minutu našeho života, ale nikdo nám nezaručí, že všechno vyjde podle plánu. S největší pravděpodobností se vždy setkáme s nějakým kopancem, pádem na hubu. Ale není to krásný? Kdybychom už od začátku věděli co přijde, jak se budou věci vyvíjet.. Neměli bychom se na co těšit, život by byl nuda.

Naučme se proto žít tady a teď. Nic neočekávat. Většina zklamání pramení z očekávání. Stále něco od někoho očekáváme. A v tom je ta chyba. Naučme se žít teď a tady. Nikoho (včetně sebe) do ničeho netlačit.
Příjmejme to, co přijde, co nám osud (a nebo cokoli jiného v co věříte) přinese a věřme, že je to přesně to, co se mělo stát. Možná je to něco jiného, než jsme chtěli, ale je to právě v tento okamžik ta nejlepší věc, která k nám mohla přijít. Tak si přestaňme stěžovat, že takhle jsme to nechtěli, ale vezměme tu příležitost do ruky a vytěžme z ní co nejvíc.

zdroj, zdroj2.

čtvrtek 14. srpna 2014

Jak jsem utekla ze školy

Občas si říkám, že bych si měla sepsat seznam věcí, který musím do 18ti stihnout. Ale něco mi říká, že by tam byly samý ilegality a nebo alespoň nemorální věci. Z toho, co už jsem stihla, bych tam určitě zapsala "pořádně se ztřískat během školního týdne", "zaflirtovat si se ženatým" nebo třeba "utéct ze školy".


V životě studenta jsou dny, kdy se ten boss nahoře slituje a i nám nevolníkům dopřeje nějakej ten oddech. Zpravidla to bývá dvakrát ročně - před Vánoci a před koncem školního roku. Potřebuje se nás zbavit, tak nás pošle na nějakej film do kina.

Vítám jakoukoli možnost opustit zdi toho nevolnickýho tábora, přezdívaného škola. A usadit se na dvě hodinky do pohodlných křesel v kině a házet popcorn po spolužácích kolem? Jdeme!
No jo, ale když je to zrovna v pátek a vlak fakt nepočká, než vám skončí film, musíte vymyslet jiný řešení.

Uznávám, že celej příběh by měl mnohem větší grády, kdybychom fakt jen tak vzaly kramle, ale nejsme sebevrazi. Obeznámily jsme proto s plánovaným úprkem třídní, jakože fakt nutně potřebujeme jet prvním spojem, že to nikomu neřeknem a služebníček, znáte.
Zapřísáhly jsme mlčenlivost a co nejmenší viditelnost.


Při příchodu do kina bereme sedadla hned u vchodu, kousek od nás si ale sedá dozorce s bystrým zrakem, pravá ruka toho bosse nahoře.
Přesouváme se proto na druhou stranu, k východu číslo dvě, učitelé jsou dostatečně daleko, třídní dělá, jakože nic nevidí.

Půl hodinky před koncem filmu na sebe mrknem, na tajňačku se zvedáme a mizíme ze sálu.
Nikdo za náma neběží, je to dobrý.
Za ten výkon si zasloužíme meníčko v KFC, bereme ho s sebou a stavujeme se na náměstí na svařáček.
Štěstí nám ten den opravdu přálo.

Na náměstí se svařáčkem a tortilkama konverzujeme o vyvedeném útěku.
Jeden polda, druhej, třetí..
Sakra, jak já ty Vánoce miluju! Náměstí plný stánků, lidi parkujou kde můžou, policajti mají žně a já? Celý to s úsměvem sleduju.
Strážníkům zabraným do nasazování botiček a zastrkování pokut za stěrače uniká nejen můj hypnotizující pohled, ale taky můj věk. :)))

Byl to povedený den! :)

Co jste za svého studentského života vyváděly vy? :)

pondělí 11. srpna 2014

7 kroků ke šťastnějšímu životu: Krok 2 - Víra v sebe a Sebeláska

V prvním díle seriálu "Cesta ke štěstí" jsme si povídali o tom, jak ukradené by nám měly být názory ostatních na náš život. Pokud někdo nečetl tak bych to shrnula asi takto - Naprosto! A dnes se podíváme na krok číslo dva, a to na víru v sebe samu a sebelásku.

Můžeme být celý život obklopení skvělými lidmi, kteří věří v nás, v naše schopnosti, sny a cíle. Pokud ale ztratíme víru v sebe samé, už nás z toho dna nevytáhne ani fotbalový mužstvo pozitivně naladěných krasavců.


Je sice fajn, když nás ostatní podporují, když nám věří a obejmou nás, když se nám zrovna nedaří. Ale v první řadě bychom si měli věřit my sami. Jak nás může podporovat někdo jiný, když mi sami si pod sebou podřezáváme větev? S takovým přístupem se úspěch ani štěstí nedostaví.

Kdo se bude usmívat a dělat ten hnací motor osobě, která už zapustila kořeny do dna, smířila se se svým osudem a má pocit, že už ji nic dobrého nečeká? No nikdo.
V první řadě musíš ty začít věřit, že to dokážeš, že na to máš. Zatnout zuby, zvednout se ze země a oprášit kolena.
Teprve potom přijdou ostatní a jejich důvěra.

Ale těžko v sebe člověk věří, když se nemá rád, že jo.. To je jako kdybyste měli přát úspěch a miliony svému úhlavnímu nepříteli, sice to jde, ale hodně těžko. (A v hloubi duše ho pořád budete chtít srazit ze schodů...)

Ale přitom je na každém z nás tolik hezkých věcí..
Pokud nedokážeme být šťastní sami se sebou, pokud nedokážeme mít rádi sami sebe.. Jak potom můžeme štěstí a lásku šířit dál?

Nikdy jsem sama sebe neměla moc ráda.. Pořád mi na sobě něco vadilo.. Ať už to byly zuby, břicho, stehna, boky a nebo palce u nohou..
Neuměla jsem přijímat chválu a pochválit samu sebe pro mě bylo něco nepředstavitelného.


Ale pak přišel ten zlom.. Jsem to já!
Jak mě může mít rád někdo jiný, když se nemám ráda sama a shazuju se?
Místo na to, co se mi na sobě nelíbí jsem se začala soustředit na ty hezký věci. Chválila jsem samu sebe za to, co se mi povedlo, za to, co se mi na sobě samé líbí. A začala pracovat na těch věcech se kterými jsem spokojená nebyla.
Každé ráno když vstanu, usměju se na sebe do zrcadla. A světě div se, on ten den potom hned nějak začne líp.

Od té doby, co jsem se začala mít ráda, co mi začalo být dobře se sebou, dobře ve svém těle..
Fotím mnohem víc "selfie fotek", sluší mi to na nich..
A ono, když je se sebou člověk spokojený, ta pohoda z něj vyzařuje i navenek. Na ulici se na mě usmívá mnohem víc chlapů lidí a zkrátka je mi líp.

Věřit si a mít se rád jednoznačně patří ke štěstí jako duha k dešti.. Jedno bez druhého zkrátka nebude..:)

Tak si prosím uvědomte, že jste přesně takové, jaké máte být. Že jste naprosto dokonalé a nádherné.
A všechny se povinně mrkněte na tohle video..:)



Sama si ho pouštím, když mám náladu pod psa. Viděla jsem ho už několikrát a nikdy mě neomrzí..:)

Když už jsme u té víry.. Uvědomte si ještě jednu věc. Musíte věřit svým snům! Vždycky a za všech okolností. Nikdo vám vaše sny plnit nebude. Musíte to udělat vy. Je jedno, jaké jsou. Ostatní se možná vaším cílům smát budou, ale to je právě ta největší motivace, no ne? :)
Svět patří bláznům. Pokud něco chcete, i kdyby to měla být ta největší a zdánlivě nerealizovatelná šílenost, věřte jí a ona se splní. :) Tak věřte v šílenosti a miřte vysoko. Garantuju vám, že ono to půjde!
"If you can dream it, you can do it!" :)

zdroj, zdroj2

čtvrtek 7. srpna 2014

Bloggerka nebloggerka, pořád člověk :)

Je naprosto neuvěřitelný, že už je dneska sedmýho srpna.. Mám pocit, že mi někdo vytrhal stránky z kalendáře a dělá si ze mě srandu.. Kdo z vás mě ujistí v tom, že se pletu a že je vlastně ještě pořád takovýho patnáctýho července?
No, ať je to jak chce, dneska si s váma chci povídat na téma nám všem blízké, na téma bloggerek..

Já sama jsem dřív trpěla dojmem, že bloggerky zákonitě nemůžou být normální lidé. Jak může bloggerka zkombinovat osobní život, školu, práci, starost o psa (nebo o manžela, to je podobný..) a ještě k tomu pravidelně sepisovat a zveřejňovat články? A při tom všem vypadá vždycky tak dobře!

Naprosto normálně chodim doma i takhle.. V pánským tričku a je mi hej. Beauty bloggerka? Ne, líný člověk
milující pohodlí..

A znáte snad lepší možnost, jak na to přijít, než do toho sama rovnýma nohama skočit a na vlastní kůži si to vyzkoušet? Založila jsem blog a začala psát, měla to bejt chvilková vykecávačka do éteru, kterou stejně nikdo číst nebude..
Nějak se to zvrtlo.. Vykecávám se už rok a jsou kolem mě lidi, co si říkají pravidelní čtenáři.. Na to zvláštní tlačítko odběru je možná donutil kliknout mafiánskej kamarád mého otce, když jim při tom držel zbraň u spánku.. A nebo že by to udělali dobrovolně? Blázni.. Nevěděli co je čeká!

Z pohledu lidí "tam venku" to vypadá jako hrozně jednoduchej a časově nenáročnej koníček.. To jsou lži, pamatujte si to, lži!
Jako koníčky už jsem měla různý věci, od hry na klavír, přes flétnu až ke kytaře, běhala jsem sprinty, hrála bowling, lezla po skalách.. Ale nic mi nezabralo tolik času, jako psaní článků..

Každopádně jsem ale zjistila, že to jakože zkombinovat jde, ale člověk si musí urovnat priority..
Třeba jakože to špinavý nádobí, který už tejden leží ve dřezu (a na lince, na stole a u postele), tam ještě nějakou dobu bude muset počkat, protože teď prostě musim napsat článek!
Nebo že nemusim strávit tři hodiny v kuchyni obrovskou gastronomií, stačí si udělat vajíčka, namazat rohlík, nebo osmažit topinku (můj manžel se mnou bude mít jednou krásnej život.. Možná bych měla zůstat jenom u toho psa.. Nasypu mu granule a je ticho.. Nejsem si jistá, jestli by polovička byla  nadšená, kdybych mu na talíř hodila hrst granulí a podala vidličku..).
A nebo taky, že to uklízení fakt tolik nespěchá, vždyť tak hrozně to tady nevypadá.. Stačí když to uklidím zítra, nebo pozítří.. (Nebo počkám, až to někdo přijde udělat za mě..)

Vrchol mého gastronomického umění vypadá asi takhle..

Takže jo, taky mi doma chcípaj kytky, protože jsem je prostě zapomněla zalejt, když jsem proseděla celej den u YouTube..
Nebojte, pes ještě pořád běhá kolem..

Chtěla jsem ale říct, že já jako bloggerka jsem taky naprosto normální člověk. Statut bloggerky mi vážně neprodloužil den, neprobouzím se ráno dokonale nalíčená.. Ale žiju pořád..:)
Připaluju doma jídla, sem tam se mi srazí nějakej ten pokus o dort, chodim doma rozcuchaná a v teplákách, nemám problém jít nenamalovaná do obchodu.
Jako všichni ostatní..:))

pondělí 4. srpna 2014

7 kroků ke šťastnějšímu životu: Krok 1 - Vykašlat se na ostatní

Rozhodla jsem se vám sepsat takové své sedmero rad, které by vám mělo pomoci při vaší cestě ke štěstí. Nikoho nenutím, aby se mými radami řídil, aby mě poslouchal.. Chci jen inspirovat. I já si totiž dřív myslela, že jsem definitivně ztracená, bez šance a na mé tváři už nikdo nikdy neuvidí úsměv. A tak bych vám chtěla prostřednictvím těchto článků trochu nastínit, že život je opravdu krásný a stojí za to. :)
Po dobu sedmi týdnů zde bude tak každé "Motivační pondělí" vycházet jeden z kroků za šťastnějším životem.

V prvním díle tohoto malého seriálu bych se ráda zaměřila na to, co trápí hodně z nás a to, názory okolí. Lidé mají přirozeně strach z toho, co řeknou ostatní na jejich jednání, na jejich životy.. Ale proč vlastně? Je to správné?


V souvislosti s touto tématikou se mi líbí jeden citát:
"Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit, tak ať mi teď nikdo neříká, jak mám žít."

Jestli dnes někdo vytváří mantinely, tak je to společnost. Lidé se stávají ovcemi jdoucími ve stádu a dělajícími věci, které společnost očekává.
Uveďme si pár příkladů:
Po dokončení střední školy se od většiny (chytrých) studentů očekává, že půjdou na vysokou. Vtlouká se jim do hlavy, že bez titulu nic nebudou. Jim se nechce, mají jiné plány. Ale pro klid duše a uspokojení svých rodičů to udělají.
Další příklad. Člověk se blíží k třicítce, ale nemá děti. Společnost na něj začíná nahlížet divně. Proč děti nemá? Asi ho nikdo nechce. Nemůže mít děti. Je nemocnej. A tak vznikají spekulace.. Celoplošné přesvědčení, že by člověk ve třiceti děti už mít měl, je tak silné, že ten kdo je nemá, je prostě divnej.

A to je jen malá snítka věcí, za které by vás lidi mohli odsoudit. Co si budeme povídat, na světě je obrovské množství zlých a negativních lidí. Neradi podporují jiné v jejich úspěchu, když sami úspěšní nejsou. Mnohem jednodušší je dotyčného srazit k zemi.
Lidé si vždycky najdou důvod k vaší kritice. Vždycky.
Ale jak by řekl Dr. House: "Pokud na světě není nikdo, kdo vás nenávidí, s největší pravděpodobností děláte něco špatně."

Ale proč byste se měli někoho ptát na to, jak žít?
Máte svoji hlavu. Žijete svůj život a nemusíte se nikoho na nic ptát, nemusíte se prosit o povolení něco dělat a nebo snad být šťastný.

Před kritikou nikdy neutečete. Ale nesmíte si ji brát osobně. Kritikou vaší osobnosti si zpravidla onen kritik kompenzuje nějaký svůj komplex a nebo nezdar. Jedná se o závist.
Každý chce mít šťastný život, ale ne každému se to povede. Cesta na vrchol je trnitá a je hromada lidí, kteří než by se po té cestě vydali, budou raději házet klacky pod nohy těm úspěšným a nebo jim do hlavy vtloukat, že něco nejde. Protože když to nedokázali oni, proč by měl někdo jiný?!


Člověk sem na svět nepřišel nikomu nic dokazovat, přišel jen proto, aby byl sám sebou a žil svůj šťastný život podle sebe. Protože být sám sebou je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. Lidé v našem životě budou přicházet a odcházet, ale sami se sebou budeme žít celý život. A nechcete se snad každé ráno probudit, nasadit tvář, kterou chtějí vidět ostatní a teprve potom vyjít ven, nechcete snad celý život obelhávat sami sebe jen proto, abyste uspokojili lidi kolem.

Lidé se vám možná nejdřív budou smát, kvůli tomu jakou cestou jste se vydali, budou po vás házet kameny, budou kritizovat.. Ale potom, jednou.. Přijde den, kdy vás začnou obdivovat.

Nikdy byste si od nikoho neměli nechat namluvit, že je něco hloupé, nebo že na to nemáte.
Pokud víte, proč to děláte, pokud to pro vás má smysl, pokud vás to baví a chcete to dělat. Tak to dělejte, ať už je to cokoliv. A časem i ostatní pochopí, jak dobří jste. Dělejte to bez ohledu na to, kolik lidí to nechápe, kolika lidem se to nelíbí. Je to vaše jednání, ne jejich.

Nikdo za vás váš život žít nebude.
Tak ho žijte podle sebe, ne podle druhých. :)

zdroj, zdroj2.

neděle 3. srpna 2014

Domi in Prague! ;)

Kdyby mi někdo tehdy řekl, jak obtížné bude zorganizovat sraz bloggerek, kolikrát se bude všechno měnit a jak budu mít chuť vyskočit z okna.. Nejspíš bych se mu vysmála, že to přece nemůže bejt tak těžký..!
Pustila jsem se do toho.. A jo..! Je to těžký..
Počet zůčastněných se neustále měnil a jisté všechno bylo až večer před srazem.. Celkem masakr..

Nakonec jsme se sešly pouze ve třech - Já, Péťa (Simple life) a Klári (The Clarky´s world).
Vstávala jsem před šestou a z domova vyrážela před půl sedmou.. Hodinku vlakem do Plzně, dostat se přes rozkopanou Plzeň na místo setkání s Péťou mi místo předpokládaných deseti minut trvalo dvacet. Nakonec jsme se ale našly a byla před námi ještě hodina do Prahy. Moje první cesta se Student Agency a naprostá spokojenost.

V autobuse neskutečně milej borec, sympaťák, mladej kluk, příjemnej hlas, úsměvy, pěknej zadek.

V Plzni nastoupil chlápek v černým hábitu s kapucí, s velkým dřevěným křížem na krku a korály kolem pasu. Po cestě si místo sledování Teorie velkého třesku četl knížku s neskutečně malými písmenky.. Až do Prahy jsem trpěla dojmem, že je to nějakej satanista.
Nedalo mi to a ptám se Péti:
"Hele zlato, ten chlápek v hábitu co s náma jel..."
"Myslíš toho mnicha?"
(Házím poker face) "Mnicha? Já myslela, že je to nějakej satanista.."
Hluboce se mnichovi omlouvám, chudák.. Jenom kdyby věděl, co jsem si o něm myslela..

Jídlo! I holky přišly na to, že když jsem hladová, neni se mnou řeč! :D
"Tyhle mističky, ve kterejch je to nandaný se mi fakt líbí, to by se mi hodilo domů.."
"Domi, vždyť je to jak v nemocnici! :D"

Ťapkáme si to do Palladia na místo setkání.. Sraz byl plánovanej u koně s lampičkou, toho neminem.. Píše mi Klári, že koně našla, ale že jsou tam dva..
Hele, průser.. Hbitě odpovídám, ať u jednoho zůstane, že brzy dorazíme..
Našly jsme se bez větších problémů a mě hned bylo jasný, že den bude povedený.. Klári k nám šla s úsměvem a objetím (dělám to taky, miluju takový lidi!)

Prošly jsme hromadu obchodů v několika patrovém Palladiu, kde jsme nakonec zasedly i u jídla. Jsou dvě věci, bez kterých prostě nefunguju - Kafe a jídlo.
S Klári jsme si dali sushi menu. A jestli nás někdo sledoval, jak se snažíme jíst kultivovaně ten, na nudličky nakrájenej, salát hůlkama (marná snaha), musel se lámat smíchy. Jako jo, sushi ušlo.. Ale už jsem jedla i lepší, malej výběr meníček a voda za pade? No pecka..
Péťa si dala lososa se zeleninou, kterej mimochodem vypadal moc fajn.

Tak to jsem si prosím koupila já. Dokonale vonící svíčka z Ikea, pleťová maska, kterou prej fáákt potřebuju (doufám, že to nebyla narážka na to, že vypadám děsně), řasenka, kterou Klári chválila a všichni víme, že na oranžovou mě vždycky dostanete. A když už jsme byly v té Ikee, sušenky jsem vzít musela! 

Další kroky směřovaly do Kotvy.. Překvapilo mě, jak malá je prodejna Biooo.cz, představovala jsem si to jako obrovskej obchod.
A pak to přišlo.. Hurá do Ikea! 
Jestli bych někdy chtěla kvůli něčemu bydlet v Praze, jestli je něco, proč bych překousla ty davy nepříjemných lidí, to neosobní prostředí a všude fronty.. Pak je to Ikea..:))
Na řadu přišlo výborný Latté, Medovník a konečně jsem ochutnala Makronku..
(Ne, nemám to vyfocené.. protože holky mi vyčítaly, že jsem pořád na mobilu! :D)

Den utekl neskutečně rychle a my už ve čtyři mířily na autobus domů..
Od Péti jsem předběžně dostala k svátku jahodovo-rebarborový sprcháč, úžasně voní a nevysušuje, hned včera jsem ho musela testnout. :))
Klárka mi přinesla něco naprosto skvělýho. Řetízek s přívěskem jako sushi. Ta holka mě tak zná! :))
Každej chlap teď už bude vědět, že na rande do steak housu mě fakt zvát nemá! :D

Tak to je on! Sushi řetízek! :)) Naprosto dokonalá záležitost..:))

Domů jsem se dostala v osm, naprosto vyčerpaná, ale plná dojmů a šťastná..:)
Užila jsem si to, moc ráda jsem Klárku poznala a ujistila se v tom, že Praha je na výlety fajn.. Ale není to město, kde bych chtěla žít..

A vy, co jste mi říkaly, jak po Praze pořád běhá nějakej ten policajt, že o ně nebudu mít nouzi a budu jako v nebi..
Za celý den jsem nepotkala ani jedniného uniformovaného!

Závěrem bych vám chtěla říct, že před Vánoci jste všechny, kdo mě a Péťu chcete poznat osobně, zvané do Plzně na lepší sushi! :D