čtvrtek 9. října 2014

Pozitivní životní styl v praxi (se mnou)

Je tady nespočet článků o motivaci, optimismu, pozitivním přístupu, plnění snů a mnohém dalším. Ale vlastně jsem vám ještě nikdy nenapsala, jak je to se mnou. Jestli nejsem náhodou zapřísáhlá negativistka nebo xenofob řvoucí na všechny kolem..
A právě dneska jsem se to rozhodla napravit, protože jsem plná energie, dojmů, optimismu a ambicí sahajících až do nebes! :)


Kde bych tak začala..
To že jsem dřív byla právě ten výše zmiňovaný negativista, ten co ho měli všichni litovat, šedá myška v rohu, co si neuměla říct v obchodě skoro ani o rohlík, všude jsem chodila se skloněnou hlavou a měla pocit, že jsem středobodem zájmů všech lidí na ulici a oni si o mně špitají..
Trochu sci-fi představa? Pro vás, co to nikdy nezažili možná ano, ale vážně to tak bylo..

Ale teď už je to jiný.. :))
Víte, já sice píšu tenhle blog, kterej se z knižního přehoupl na beauty a potom spíš ještě trochu do sekce life, motivace, inspirace.. :)
Snažím se vám tady ukázat nějakou cestu, přesvědčit vás, že svět není jenom černej, že lidi nejsou jenom zlý..
Můžu vám pomoct, můžu si tady s vámi povídat a trochu vás postrkovat, ale ten hlavní krok musíte udělat vy. Já vám nemůžu stát za zády a dělat věci za vás. To musíte sami. A když nebudete chtít, když neuděláte krok, všechny moje řeči jsou k ničemu..:)


Tak zase k tématu..
Trvalo mi dlouho, než jsem našla tu správnou cestu pro sebe. Dlouhou dobu jsem nevěděla co chci, kudy se chci ubírat, kde bych jednou chtěla skončit. A tak jsem dělala to, co chtěli ostatní.. Byla jsem taková ta loutka na provázkách, za které tahal někdo jiný..

Postupně jsem ale přicházela na to, že to nebude úplně dobře a že do budoucna to není úplně perspektivní přístup.. Zklamu vás, ale vážně mi to všechno nedošlo ze dne na den. ;)
Začala jsem si pomalu uvědomovat, co je dobrý pro mě, co chci, co bych měla dělat, co změnit..
A byl čas začít konat.

Našla jsem zalíbení v inspirativní literatuře o osobním rozvoji a milých citátech.. Stačilo přečíst pár motivačních řádků a svět byl hned růžovější.. Jako bych najednou mohla dokázat naprosto všechno.. Ale všichni víme, že tenhle přístup se nás drží chvíli.. 

A jak to prodloužit? Stačí málo. Něco udělejte, budete mít radost ze všech těch reakcí, z toho samotného aktu.. 
No, teorie je tady zbytečná, pojďme se spolu podívat trochu do té praxe.. 

Když jdu po ulici, hodně zkoumám lidi kolem, dívám se na ně.. A asi vás nepřekvapí, že většina z nich je zamračená, naštvaná, s hlavou sklopenou do země.. Taky jsem taková byla, při chůzi jsem se dívala na špičky svých bot a bála se zvednout hlavu.. 
Absolutně jsem si nevěřila, neměla jsem se ráda, nemyslela jsem si o sobě hezké věci.. 
Ale časem se to začalo měnit.. Teď si dávám pozor na to, abych chodila rovně, dívala se dopředu a lidem do očí. 
Je naprosto skvělý sledovat ty reakce lidí, když se na ně zadíváte.. A vlastně to všechno, čeho si najednou začnete všímat, když se přestanete bát.. 
Jediná věc, která mi ještě stále dělá problémy jsou úsměvy. Jo, když se na někoho podívám a on se usměje, tak úsměv moc ráda oplatím a náladu mi to zvedne. Ale zatím mám pořád trochu strach dávat ten první úsměv já. Ale taky jsem v procesu zdokonalování. :)


Mám strach z mluvení s cizími lidmi..
A to se týká i telefonování.. Vážně se bojím telefonovat s někým, koho neznám.. Je úplně jedno, že mě ten člověk nevidí, tak se vlastně nemám čeho bát.. Jde o to, že s ním mluvím.. Nedokážu to vysvětlit a definovat, prostě.. Je to pro mě stresující.. To už se s ním setkám radši osobně. 
Mám problémy s vyjadřováním, když jsem nervózní.. V těchto situacích často používám taková ta vycpávková slova "Jako.. Takový tamto.. Tento.. Prostě.. Vlastně..".. A proto se bojím i osobně mluvit s někým cizím, že neudělám dobrý dojem, protože nebudu umět vyjádřit to, co chci.. 

Ale jaký je nejlepší způsob překonání strachu? Udělat přesně to, čeho se nejvíc bojíme. :))
Čeká mě praxe na jednom z místních obvodních oddělení policie, když jsem tam šla, byla jsem celá rozklepaná a chtěla to před budovou policie obrátit zase domů.. Ale byla jsem odhodlaná a věděla jsem, že to chci.. Že to je ono..! Takže jsem se s paní na recepci začala hned bavit a už po první větě nebylo po nervozitě ani stopy.. Zvládla jsem to! :)
Jestli mě něco fakt mrzí, tak je to fakt, že jsem se do toho nepustila sama.. Zlanařila jsem kamarádku, že tam půjdeme spolu.. Jo měla jsem strach a ten byl teď silnější.. Takže v tom nejedu sama.. A pan na policii zná pouze její jméno, já jsem jen "ta druhá".. To je mi líto, protože teď už vím, že bych to zvládla i sama.. Ale tím už nemá cenu se zabývat.. Teď budu muset ukázat, že něco umím! :)

Ve škole jsme měli přednášku s mluvčí městského ředitelství Plzeň.. Byla to skvělá paní, milá a ochotná.. Sebrala jsem všechnu odvahu a po několika minutách zvážení pro a proti, přemýšlení.. Jsem se prostě zvedla a zeptala se na pomoc s ročníkovou prací.. Vážně chci, aby stála za to.. A než abych zase někam psala emaily a narazila na nepříjemného starého policistu, tohle byla lepší varianta.. A ono to vyšlo. Ochotně souhlasila a já jsem na sebe vážně hrdá. :)

Mohla jsem sedět a dumat nad tím, co když mě odmítne.. A nebo potom, co by bylo, kdybych se zvedla a zeptala se.. (Před rokem bych zůstala sedět, neměla bych odvahu na to, zvednout se a jít za ní..) Ale já chytla příležitost a začala konat.. A víte co? Když jsem u slečny stála a mluvila s ní, nervozita opadla.. :) A ten pocit potom, když se mi to povedlo.. K nezaplacení! :)


Vždycky, když se takhle něčeho bojím, když se odhodlávám a mám strach.. Řeknu si, že stačí maximálně dvacet sekund odvahy a mám to v kapse. Jakmile se zvednu a udělám ten první krok, pak už půjde všechno hladce. Jen dvacet sekund. To vážně není moc. :)

A oni se lidé těžko odmítají, když stojí naproti vám.. Tak vezměme odvahu do rukou a řekněme, co chceme.. Když to vyjde, budeme šťastnější, že jsme to udělali.. Když to neklapne, budeme mít dobrej pocit, že jsme to zkusili. :)

Když se ještě vrátím k té praxi na obvodním oddělení.. Velitel, se kterým jsme se tam měli sejít, musel najednou odjet, takže jsem vzala odvahu a mluvila s paní na recepci.. V tu chvíli jsem věděla, že bych to zvládla i s panem velitelem, ale nebyl tam..
Moje kamarádka byla naštvaná, zklamaná.. Já ne..  Prostě to tak mělo bejt. Třeba měl špatnou náladu, byl by naštvaný.. Okamžitě jsem v tom viděla to pozitivní, věděla jsem, že to má důvod, že to nevyšlo. Příště to bude prostě lepší. :) 
Měla jsem ohromnou radost z toho, že jsem mluvila s paní na recepci, že jsme tam vůbec byly, že to tam mají strašně krásný..:) Bylo mi úplně jedno, že on tam nebyl. No a co? Tak nebyl. Bude tam příště. :) 

Takže jo, už i já jsem konečně začala žít pozitivně a řídit se všemi těmi radami, které tady sepisuju vám. :) A je to to nejlepší, co jsem mohla udělat. :)
Ještě toho hodně neumím, mám velký mezery.. Ale jsem na sebe hrdá, za to jaký pokroky dělám a jak to všechno hezky klape. :) 


A co mi můžete teď napsat do komentářů? Třeba to, jak jsem hrozně šikovná, jak mě máte všichni strašně rádi, těšíte se na další články, inspiruju vás, jste rádi, že inspiruju i samu sebe a nebo další hromadu chvály a superlativů směřované na mojí osobu. Tak hurá do toho! :)


10 komentářů:

  1. Tak já dočetla az do konce a jsem moc rada,ze se z te malé ustrasene Domci vyloupla mlada dáma,která ví co chce! Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
  2. Akoby som čítala sama o sebe, tiež som kedysi pozerala do zeme, ale časy sa menia a ja som sa proste rozhodla na všetko sa pozerať s úsmevom a brať veci s nadhľadom. Tvoje články sa mi páčia, čítam ich s nadšením a zatajeným dychom.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že jsme se obě zvládly z té "ulity" dostat a brát ten život úsměvně. :) A doufám, že tě moje články budou bavit i nadále. :) Moc mě to těší! :)

      Vymazat
  3. Domi, mám tě hrozně strašně moc ráda :)* Máme toho hodně společného, třeba i s tím telefonováním :D A těch dvacet sekund si budu pamatovat, moc hezké :) Jen tak dál!

    PS: 6th floor rulezzz! ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já tebe takyyyy!! :) :** Telefonování s cizími lidmi je strašná činnost..:D
      Dvacet sekund si pamatuj, mně to hodně pomáhá, skvělá věc. :)

      Vymazat
  4. Jsi šikula! Mám z Tebe hroznou radost. A doufám, že lidí jako jsi Ty bude přibývat, protože je spousta lidí, kteří koukají do země nebo se mračí. Těším se z Tvého pokroku :-* jen tak dále ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju zlatíčko! :) Taky doufám, že přijde čas, kdy nebudu na ulici ten jediný vysmátý blázen..:))

      Vymazat
  5. Měla jsem to hodně podobně. Když jsem před lety pracovala na brigádě na přepážce v pojištovně, byla jsem spíš taková neutrální myška. Pak jsem si začala přivydělávat na živnost a když člověk vydělává podle toho, jak působí na lidi... Změnilo mě to. Během roku fakt hodně. Další léto, když jsem tam zase seděla na přepážce, už jsem to byla já ta, kdo se usmívá na osttatní a předává jim dobrou náladu. Mnoho klientů mi pak děkovalo a chválilo, že jsem moc milá, příjemná, usměvavá... Dneska to dělám všude, v obchodě, na poště... Je super sledovat, jak i ti druzí změní svůj výraz, když se k nim člověk chová mile a s ůsměvem.

    S tím telefonováním tě naprosto chápu. Mám to stejně. Taky jsem z telefonováni s někým cizím nervózní a neustále to odkládám a odkládám :( ale víš co? Jsme na dobré cestě ke změně ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Májo, děkuju za krásnej komentář. :) Je vážně skvělý vidět, že ono to fakt jde. Chtěla bych na ulicích potkávat víc podobně smýšlejících lidí. :)

      Ani mi nemluv, kdybych jen věděla jak dlouho už odkládám jeden děsně nepříjemnej hovor..:/ Ale zvládneme to! :)

      Vymazat