pondělí 24. listopadu 2014

Těžkooděnec kam se podíváš!

Nebudeme si nic nalhávat, byla doba, kdy mi sport neříkal absolutně nic. Vymejšlela jsem všechny možný i nemožný choroby a důvody, proč zase nemůžu cvičit. Padala do mdlob při pohledu na všechno to cvičební náčiní a natěšenou tělocvikářku. 
A že bych si doma zapla televizi a sledovala, jak se parta blbečků honí za míčem? No tak to mě nenaučil ani starší, fotbal hrající, brácha.

Jak šel čas, začala jsem sportu i já přicházet na chuť a dělala ho dokonce dobrovolně! Na blbečky honící se za míčem se nedívám pořád. Ale je ze mě velkej hokejovej fanoušek! Už poznám víc, než že proti sobě hrajou ti v červených dresech proti těm v bílých.
Ale co mě baví ještě víc? Fakt, že jsem ve městě, který si mimo svého piva zakládá také na fotbalovém týmu. Co na tom, že znám jenom název, nemám ani ponětí, kolik fotbalistů hraje a nepoznám ani jedinýho reprezentanta?
Jedno vím. 
Že, když se jedná o nějakej důležitej zápas, bude tam hromada těžkooděnců.

zdroj
A takhle to bylo třeba zrovna včera.
Táhnu se s tou šílenou cestovkou a už se vidim v posteli. Konečně vylezu z toho narvanýho podchodu a hele - policajti! Jak dokážou dva týpci v uniformě člověku zvednout náladu. 
Otočim se a.. Oni tady nebudou jenom dva. 
Šrotuje mi to hlavou, co se sakra děje, že jich tu je tolik?
Zamilovaně slintám nad těmi čtyřmi dopraváky a periferně zahlídnu větší hlouček chlapů mířící do podchodu.

A za nimi si to kráčí skupinka těžkooděnců!
S menšími odstupy tam prošly ještě další tři podobné skupinky.
Pamatuju si, jak jsem asi před měsícem tyhle těžkooděnce naživo viděla poprvé. Bylo to taky na nádraží, tentokrát kvůli fotbalu s Baníkem. Byla jich tam hromada a já na nich visela pohledem.
Kamarádčin přítel šel vedle mě a povídá "Ty vole.. Tak z těch jde teda respekt.." 
Obešel je obloukem a sklopil hlavu.
Já jsem se s tím sladkým úsměvem protáhla přímo mezi těmi vysokými namakanci. A byl to skvělej pocit! :))

No víte.. Občas mě přepadne taková slabá chvilka, kdy si říkám, že bych si možná svůj život dokázala představit i po boku jinýho chlapa, než toho uniformovanýho.
Ale pak, když je vidím a automaticky se musím usmát, když mi poskočí srdce radostí. To pak prostě vím, že tohle je ono! 

A taky vím, že tu uniformu taky jednou obleču. A budu na sebe hrozně hrdá.
Protože jestli jsem se v něčem našla, tak je to policie. Ten pocit, když o tom mluvíte, tolik toho víte, všichni vás poslouchají. Ale o tom zase třeba někdy v jiném článku..:)

sobota 22. listopadu 2014

Seznamte se s Ryorem

Honba za dobrým pleťovým krémem je, alespoň v mém případě, pěkně dlouhá. Jednou šlápnete totálně vedle, podruhé se vám zdá, že už ho máte, ale po dvou měsících přestane vyhovovat a vše pleť začne zase vypadat jak šílená.


Před Péťou jsem si takhle jednou, nad talířem plným sushi, stěžovala, jak mi žádnej krém nestačí a po všem si přijdu vysušená, s šupinkama pod obočím. A ona mě poslala pro Ryor, že prej se krém jmenuje "Ultramastný", byla jsem připravená ho vzít. Ale byl začátek září, tak jsem si řekla, že by mi mohl stačit i Výživný krém s mandlovým olejem pro suchou a citlivou pleť a ultramastného bráchu koupím na zimu, když bude třeba.

Jemný, mastný snadno vstřebatelný krém. Mandlový olej a komplex hydratačních látek chrání pleť před vysoušením. Pro všechny věkové kategorie, zmírňuje projevy předčasného stárnutí pleti, pro denní i noční péči, vhodný i do mrazu, pro suchou i vysoce citlivou pleť, dermatologicky testovaný.

Mám takovou vštípenou představu, že krém pro suchou pleť by měl být hutný. A to tenhle není. Je vážně jemný, krásně se roztírá a vstřebává. Ale nejvíc se mi líbí vůně. Je taková fakt čistá přírodní, mazání mě s ním vážně baví.
Vy, co nemáte rádi ten mastný pocit na pleti, ale přesto hledáte hydrataci, bude to něco pro vás. Já byla na tu "mastnotu" zvyklá a tady mi trošku chybí.


Pleť je po něm hydratovaná, hezká a jemná. Na den je skvělý, jako podklad pod make up mi vyhovuje. Ale na noc trochu pokulhává. Jo, hydratuje, ne že ne. Ale přijde mi to trochu málo. Když jsem ho jeden den zapomněla aplikovat, hned se mi objevily suché šupinky.

Řekla bych, že pro někoho, kdo má pleť normálně suchou a ne nějak přesušenou, by mohl být fajn, třeba na jaro - léto. Ale na zimu a do mrazů bych to s ním neriskovala.
Pleť mi ale nějak nedráždil, žádnou neplechu nedělal, líbil se mi. Takže na zimu hodlám vyzkoušet jeho ultramastného kolegu.
Ale čisté přírodní složení u něj nenajdeme..:( To mě trošku mrzí..

Zkoušely jste Ryor? :) 
Jaký je váš TOP krém? :)

úterý 18. listopadu 2014

Jak jsem šla udělat dojem na polici(sty)i

Třeťák, povinná praxe.. Už nebudu žádnej nováček, takže na úřad ke skartovačce mě nedostanou ani heverem! Chtělo to něco většího. A v mém případě byl výběr jasnej. Sedla jsem k notebooku a poslala žádosti na pár oddělení policie ČR a městské policie. 

Odpovědi přišly do dvou dnů a kupodivu byly všechny pozitivní. Když jsem k policii chtěla loni, poslali mě na krajský ředitelství. No co bych tam asi tak viděla. 
A kamaráda vypakovali i z toho krajskýho ředitelství. 
Tak jsem se původně nechtěla ani snažit, ale zkusit jsem to musela! A ono to klaplo (podezírám je, že tam prostě chtěly mladou holku :D). 

Nebyla jsem žádnej troškař a email směřovala rovnou k veliteli obvodního oddělení. Domluvili jsme si osobní schůzku a tak jsem celá rozklepaná vyrazila na ono oddělení. 
Víte jak, alespoň si to tam obhlídnu, jestli jsem si fakt vybrala dobře a nedělaj tam policisté jednou nohou v důchodu. 


Před budovou jsem zkontrolovala vlasy a make-up. (Jestli tam někde jsou kamery, jakože určitě jsou, tak se jejich obsluha musela náramně bavit). 
Když se přede mnou otevřely dveře, viděla jsem na zdi obrovskej znak policie. Srdce mi poskočilo! 
Oznámím milé paní na recepci, že mám domluvenou schůzku s panem velitelem, chvíli si mě prohlíží a přemýšlí, co by mu asi někdo jako já mohl chtít. 
Posadí mě do "čekárny" s dokonalým výhledem na všechny procházející policisty. 
Tak tihle fakt mají do důchodu ještě daleko! 

Přijde si pro mě asistentka a dovede mě k onomu vedoucímu. 
Nahodím úsměv a pozdravím. Pan M. mi okamžitě podává ruku a představuje se. 
Kur.. To je ale kus! 
Když se i já představím, zopakuje moje příjmení (totožné jako příjmení jednoho z našich ministrů) a povídá "Nemáte vy něco společnýho s naším panem ministrem?" 
Pohotově odpovídám "Tak to fakt nemám, ale vůbec by to nebylo na škodu". 
Směje se - 1:0 pro mě. 

Vyplňuje mi přihlášku, neustále mu drnčí telefony a já si ho prohlížim. 
Má rád Jaksi Taksi, je to strašnej kus a to na sobě nemá ani uniformu, má tetování na pravý paži, hezky voní, prstýnek na levačce nemá! 


"Tak vy tady s námi budete dva týdny. Budete asi hodně na podatelně, abyste věděla, jak to tady funguje. A když budete mít štěstí, vezmeme vás třeba i na rekognice. Ale taky nám pomůžete s nějakou tou neoblíbenou prací.."
Culim se jak měsíček na hnoji a přikyvuju. Rekognice! Jo! "Myslíte takovou tu, co nikdo nechce dělat?"
Zase se směje - 2:0 pro mě. "Jo přesně tu. A až tu budete, ještě se domluvíme, co byste tady chtěla vidět, co byste chtěla dělat. Ať z toho něco máte." 
V  hlavě sepisuju seznam toho, co všechno chci vidět. Tiše mu vyhrožuju, ať si ani nezkouší, dát mě k nějakýmu dědovi nebo ženský! A že se taky určitě musim projet v autě s VRZ. A udělat selfie s pěknym poldou! 

Doladíme ještě podrobnosti k přihlášce a pan M. se na mě mile usměje. 
"Tak se na vás budeme těšit." 
Podává mi ruku - má skvělej stisk. A ptá se jestli zvládnu ven trefit sama. 
Vzpomenu si na svůj orientační smysl. "Noo.. Snad jo.."
"Ale já vás stejně doprovodím, aby se kolegové nedivili, že nám tady lítaj mladý holky po chodbách".
Ale to ať se klidně diví..

Jde se mnou k vrátnici a potkáváme na chodbě kolegu, pozdravíme se, kolega mě sjede pohledem a ty dva se na sebe tak zvláštně usmějou. (No nebudeme dělat, že já jeho pohledem nesjela..)
Jo, tady se mi bude líbit! 

zdroj, zdroj2

neděle 16. listopadu 2014

Konec propoceným tričkám

Dneska zase zabrousíme do kosmetických vod a do hledáčku si vezmeme antiperspirant Rexona Maximum Protection Confidence.

Pocení.. Problém ,který řešíme úplně všechny, ale otevřeně se o něm ještě úplně nemluví.. Já patřím mezi ty jedince, co mají mokrý koláče v podpaží po deseti minutový cestě do školy. A to člověku na sebevědomí moc nepřidá. Dlouho jsem hledala účinný artiperspirant, s přírodou jsem to vzdala úplně, protože i chemie byla málo.

Slyšela jsem ale hromadu chvály na Rexonu Maximum protection. A to jsem musela zkusit! Už tolikrát jsem s antiperspiranty šlápla vedle, potřebovala jsem silnou zbraň a podle všeho právě tou by měla Rexona být. Koupila jsem rovnou "novinku" Confidence.


Antiperspirant Rexona Women Maximum Protection aktivně bojuje proti pocení a nepříjemnému zápachu. Díky krémové konzistenci absorbuje přebytečný pot, a zanechává tak podpaždí suché a hebké. Obsahuje hydratační složky, které dodávají pokožce potřebnou vláhu. Antiperspirant Rexona Women Maximum Protection obsahuje mikrokapslovou technologii, která zaručuje celý den bez nepříjemného zápachu.

Balení je klasické, šroubovací, jak jsme zvyklé, mně vyhovuje. Krémové artiperspiranty mám docela ráda. Tady mám jen malý problém, že mi občas zůstane bílá šmouha na triku, když se oblékám a nenechám ho dostatečně "zaschnout", ale to je můj problém.

Nikdy jsem neaplikovala antiperspirant na noc. Ale řekla jsem si, že tady to zkusím. Hned při aplikaci mě dostala dokonalá vůně. Fakt se mi líbí, je taková jemná, ale přesto ji cítíte ještě večer. Bod navíc! Vsákne se za chvíli, ráno už nic necítíte, podpaží je suché, ale hydratované.

Ale to, na co tady všichni čekáte. Účinky.
Já ten antiperspirant miluju! Byla jsem lehce skeptická, ale s tímhle pomocníkem už s sebou všude nemusím nosit mikinu, protože bych si propotila tričko. Po večerní aplikaci se mnou vydrží celý den s voňavým a suchým tričkem. Nikdy se mi nic takového nestalo.

Všimla jsem si ale toho, že když ho občas aplikuji až ráno, tak nepůsobí tak dobře a zapotím se. Tak ona bude mít ta aplikace na noc asi fakt něco do sebe.

Takže pro vás všechny, co vás pot trápí, utíkejte do drogerie a kupte tuhle Rexonu. Dávám za ní ruku do ohně, upíšu se ďáblu. Tohle prostě funguje! I na mě! :))

Zkoušely jste Rexonu? :)

pátek 14. listopadu 2014

Proč už nikdy neobuju válenky

Loni u nás válenky zaznamenaly velký boom. Víte jaký boty myslím, takový ty domácí papuče na ven.
Nejdřív jsem měla chuť podkopnout nohy všem, kdo je měl. Ale čím víc jsem je venku potkávala, tím víc se mi líbily, až jsem si je jednou, v nějaký slabý chvilce, taky pořídila.
Byly hezký, dobře se v nich chodilo, pěkně vypadaly. Jo, tady jsem zabodovala.

Bylo před Vánoci, už i v Plzni bylo dost sněhu a já si domluvila děsně romantický večerní randíčko.
Potkali jsme se na hodinách horolezectví, byl to pohodář, milej kluk a zvládl i mojí akademickou čtvrthodinku. A pořád byl milej.


Nevim, kdo z nás měl ten blbej nápad, že do kavárny nepojedeme tramvají, ale radši si dáme romantickou procházku po zasněžený Plzni. (Kecám, já jsem to nahodila!)

Nebudeme si nic nalhávat, konverzace byla lehce křečovitá, jak to tak na prvních schůzkách bejvá. Ale zvládali jsme to všechno s grácií a smíchem.
Ale jak jsem se soustředila na tu super konverzaci, nějak mi ušlo, jak šíleně ty papuče kloužou.
Vyprávěla jsem potencionálnímu partnerovi něco děsně zajímavýho a najednou hodila naprosto excelentní záda!
Na tý nejfrekventovanější ulici v Plzni po boku svýho osudovýho.

Klučina se na mě vyděšeně podíval, když jsem se vedle něj tak pěkně složila "Dobrý?" a pohotově mě začal sbírat ze země.
Já se s jeho pomocí zase poskládala na nohy a s pořádně naraženou kostrčí jsem nahodila křečovitej úsměv "Jojo, v pohodě".

Má body navíc, protože se nezačal tlemit.
Já v tu chvíli nevěděla, jestli se mám smát, brečet, nebo utéct pryč.
Věřte mi, že celou dobu jsem si potom už dávala sakra pozor na nohy a namrzlej povrch  pode mnou.
Asi vás nepřekvapí, že zpátky jsme už radši jeli tramvají.

Od tý. doby jsem tyhle boty na nohou neměla. A už si je nikdy nevezmu.
Víte jak, mohla z toho bejt docela velká lovestory. Skončila ale dřív, než mohla začít.
 Já už tehdy věděla, že válenky nebudou to pravý ořechový! Ale musela jsem si tu hubu nabít (doslova).

A co vy a vše randíčka? :) 


středa 12. listopadu 2014

Nespoléhej na ostatní, vytvoř si svou vlastní cestu

Mám strašně ráda optimistický lidi, takové ty jedince, co kolem sebe šíří dobrou náladu, dokážou se s váma dát do řeči klidně i ve výtahu nebo v narvaný tramvaji. Ráda takový lidi potkávám a vlastně i vyhledávám. Před nějakou dobou jsem přišla na to, že vážně nemusím trávit čas s lidmi se kterými nechci, tak se snažím dobře si vybírat, koho si k tělu pustím a komu se naopak budu raději vyhýbat. A víte co? Žije se mi vážně líp, protože ve svých přátelích mám podporu a ne někoho, kdo mi hází klacky pod nohy a raduje se z mých proher.
(Jak se takoví lidé rozeznávají? V mém případě asi takhle - můžu se s nimi pořád dokola rozplývat nad dokonalým poldou, kterýho jsem potkala cestou do školy, můžu jim pětkrát zopakovat, jakej je můj budoucí šéf na praxi neuvěřitelnej kus a kolik uniformovanejch jsem za ten nebo onen den potkala. A oni mě pořád poslouchají, prožívají to se mnou a jsou ochotný si to klidně poslechnout ještě jednou. A to je podle mě TO PŘÁTELSTVÍ!) :)

Ale i přesto, jak skvělý lidi kolem sebe mám, jak dobře mi momentálně je, chtěla bych na vás apelovat, abyste si vytvořili vlastní životní cestu, abyste měli vlastní sny, vlastní plány a cíle. A taky sebrali veškerou sílu a odvahu (všichni jí máte dost, vím to), zvedli se a šli si všechny ty sny splnit. Vy sami. Ne, nemáte teď vrazit seznam svých cílů do ruky nikomu ze svých známých, máte vstát a začít něco dělat.


Doba je zlá a lidi začínají myslet jenom na sebe. A jestli někdo z vás nemá v hlavě promyšlenej svůj životní plán, svojí cestu.. Může se taky docela dobře stát, že jednoho dne přijde někdo, kdo vás zapojí do realizace svýho vlastního snu. A věřte mi, že tam pro vás moc dobrých věcí nebude. 
Dneska už za (pro) vás nikdo nic neudělá. Každej si staví hrady na vlastním písečku. A většinou tam panuje obrovská rivalita a každej soupeř využije jakoukoli chvíli, kdy vám může ten váš hrad rozdupat na popel. A nebo vydat vaší práci za tu svou. On má hrad, slávu, líže smetanu a vám zbejvá leda tak sklonit hlavu a poraženě odejít (a budete rádi, když si s sebou odnesete alespoň hrstku písku).

Já mám ve svém životě takové lidi, kterým bych klidně ty své sny do rukou vložila, ale stejně bych jim pořád musela stát za zadkem a kontrolovat, jestli všechno dělají dobře. A nechci pořád čekat na to, až bude mít někdo čas zrealizovat můj sen.
Jsou cesty, který si každej musíme vyšlapat sám. A zrovna ta vedoucí k cíli, do těch našich výšin, je jedna z těch nejtěžších a nejpichlavějších. A tou za nás prostě nikdo jinej neprojde.

Nemám ráda, když za mě někdo něco rozhoduje. Protože potom je to jeho rozhodnutí a ne moje. A já bych mohla jednou litovat, že jsem se tehdy nerozhodla podle sebe, že jsem věci neudělala tak, jak jsem chtěla já. 
Ale i přijetí odpovědnosti za své činy patří podle mě do určitý fáze dospívání. Takový to, když si uvědomujete důsledky svých rozhodnutí a jste připraveni za ně přijmout odpovědnost. Když přestanete za to, co se ve vašem životě děje, vinit druhé, ale uznáte, že jste to měli a máte v rukách vy, proto je všechno výsledkem jenom vaší činnosti.


Ale co jsem tímhle článkem chtěla vlastně říct..
Asi to, že byste se pořád neměli držet někoho za ruku a chodit někde s ním, že byste se neměli spoléhat jenom na druhé a čekat, že pro vás udělají udělají to nejlepší. Protože neudělají. Jednou musí každej z nás zatnout zuby a začínat jednat sám za sebe a i do toho neznáma vykročit vlastní nohou.
A podle mě je mnohem lepší mít nějakou, alespoň hrubou, představu, co bych jednou chtěla dělat, kde bych chtěla bejt, než vařit z vody, nechat se unášet proudem nebo táhnout někým, kým nechci.

Tak žijte! A žijte podle sebe! :)

zdroj, zdroj2


středa 5. listopadu 2014

Těžká zkouška vytrvalosti je pro mě výhrou

Jsem velkej nerváček a často bejvám z mnoha věcí vyklepaná. Mnohdy zbytečně. Ale každý máme nějakou povahu, že. 
Už je to teda pár let, co jsem byla v 9. třídě a chystala se na střední.. Přihlášky byly podaný, já už dokonce znala výsledek.. Vážně jsem se na to všechno těšila, na to nové! Ale měla jsem taky strach.. Přípravy byly v plném proudu a ke mně dostal seznam učebnic.
Na tom by nebylo nic divnýho, prostě hromada knížek za šílený peníze.. 
Ale byla tam jenom angličtina.. Učebnice němčiny nikde napsaná nebyla.. 
Tady už mi mělo dojít, že bude průser. 
Psala jsem mail do školy, že teda jakou si mám pořídit tu německou učebnici.. Paní odpověděla, že jako můj hlavní a povinnej jazyk mám angličtinu a že němčinu si budu moct zvolit až v druháku, jako volitelnej. 
Tady jsem začala panikařit. Neuměla jsem anglicky ani slovo. Od 4. třídy jsem se učila německy a angličtinu nesnášela. 


Všichni mě ujišťovali, že přece v celý třídě nemůžu bejt jediná, kdo v životě nevyslovil žádný anglický slovo.. 
No ale já musím mít vždycky něco extra, že jo..
Takže když jsem v září usedla do lavic a angličtinářka se ptala, jestli je mezi náma někdo, kdo anglicky neumí ani koukat, zvedla jsem ruku. No a byla jsem jediná. 
Měla jsem chuť to zabalit. 
Toho jsem se nejvíc bála. Všichni to budou znát, všichni to budou umět a já ne. 
Ze začátku jsem se fakt nechytala a propadala každý odpoledne hysterickýmu pláči v pokoji. 
Nesnášela jsem ten jazyk, přišel mi tak odpornej.. Nechtěla jsem se ho učit! Chtěla jsem se vrátit ke svojí němčině.. 

Ale s tímhle přístupem bych daleko asi nedošla..
Začala jsem chodit na doučování a sledovala ty maličkatý pokroky.. Ráda bych vám řekla, že za měsíc jsem mluvila jako rodilej amík, ale vážně to nešlo tak rychle a tak snadno. 
Občas mě pochválila učitelka, pak jsem měla radost, že se v hodinách začínám chytat a už taky něčemu rozumím, pomalu pak začali chodit i spolužáci. A to jednomu sakra zvedne sebevědomí! 

Ale až teď, ve třeťáku, to začíná všechno nabírat ty správný obrátky. 
Dostala jsem se na stejnou úroveň jako většina mých spolužáků (někteří jsou na tom lépe, někteří hůře), dokážu se v hodině zapojit, ve většině případech vím, co po mně učitelka chce (a když ne, pokouším se to odvodit) a hlavně - ten jazyk mě strašně baví! 

Můžu doporučit jednu věc.. Musíte se naučit mít ten jazyk rádi! :) A věci pak budou vážně jednodušší..:) Já si nikdy nemyslela, že bych mohla mít angličtinu ráda.. Ale začala jsem si třeba překládat slova v jiných předmětech do angličtiny, nebo jsem chytala slovíčka při poslouchání anglických písniček.. Cpala jsem tu angličtinu všude a tak si rozšiřovala slovní zásobu.. 


A teď občas někomu něco vysvětluju a v hlavě mi naskakujou anglický slova. A já to strašně miluju a jsem za to vděčná! :) Ten jazyk je krásnej. A teď, když už jsem schopná si s někým v angličtině popovídat (i když musí mluvit pomalu a srozumitelně), je to skvělej pocit. :) Nebo když zvládnu přeložit nějakej nápis někde, titulek, cokoli.. Nedovedete si představit, jaký euforii propadám..:))

Musím zmínit jednu věc, díky které se moje angličtina pořád zlepšuje.. Moje milá Claire si se mnou dopisuje výhradně v angličtině. A je to báječný. Strašně mě to baví. :) 
Mám vždycky vážně radost, když věcem rozumím bez použití slovníku.. Nebo když se mě někdo ze spolužáků přijde zeptat na něco ohledně angličtiny. MĚ! To je prostě.. Super! :)

Takže jo.. Tahle životní anglická výzva je pro mě obrovskou výhrou. Neustále dokazuju sama sobě, ale i jiným, že na to mám. Že to zvládnu. Naučila jsem se skvělej jazyk a mám v plánu se mu věnovat i do budoucna, ale zatím nebudu nic prozrazovat.
V pořadí další velká challenge je maturita z angličtiny. A co bude dál, to se uvidí. 

A co vy a jazyky? :)

zdroj, zdroj2.

pondělí 3. listopadu 2014

Osobní fitness výzva na listopad

Tak a teď už je to vážný. 

Aby bylo jasno, nikdy jsem netrpěla nějakou šílenou nadváhou a co se týče BMI, vždycky jsem se pohybovala v normě.
Musím zaklepat, že můžu jíst vlastně co chci a nějak se to na mojí postavě neprojevuje.
Co se na ní ale projevuje je výtah a tramvaje. Já už prostě skoro vůbec nechodim pěšky. Teda jo, do školy a ze školy pořád ještě jo, protože bych musela nafackovat sama sobě, kdybych tou tramvají jezdila i tu jednu jedinou zastávku od intru ke škole.

Ale teď už to všechno přesahuje snesitelný meze.
Skoro se nehejbu, ale sladkosti do sebe cpu pořád. A snažim se to omluvit tim, že něčím si ty nervy obalit přece musim, že jo.


Už několikrát jsem se ke cvičení přemlouvala. Ale nikdy to nějak nedopadlo..
Proč? No protože jsem si říkala, že mám pořád vlastně celkem pěknou postavu.
Ale teď už nemám. A už mi i pár lidí řeklo "Tys nějak přibrala, ne?".
Jim to přišlo vtipný.
Ale mně teda ne.
V tu chvíli jsem měla chuť je shodit ze schodů. Co je jim sakra do mojí postavy? I kdybych měla metrák, pořád je to moje postava!
No ale s jednou věcí mi to pomohlo.
Přestala jsem si namlouvat, že je všechno ok. Ale podívala jsem se konečně kritickým okem do zrcadla a uznala, že už to fakt neni dobrý a musím začít něco dělat.

Protože mnohem lehčí bude teď shodit těch pár přebytečných kil (snad) a postavu zpevnit, než za pár let muset dát dolů nějakých dvacet kilo, že jo.
A taky se snažím si namluvit, že když jsem mladá, půjde to třeba líp, než by to šlo za pár let.
Takže jsem si před pár dny objednala dobrej protein a doufám, že mě to k tomu cvičení i trochu namotivuje. :)


A co že bych to teda chtěla cvičit? 

Konečně bych chtěla zvládnout všechny tři levely té známé Jillian. Líbí se mi její videa a mám ráda workouty. Nebaví mě vymýšlet, co si zacvičím. Jsem radši, když mám vytvořený plán a jen podle něj jedu. Takže to vidím na 30 Days shred možná prokládaný jinými videi od Jill.



A taky se mi docela líbí videa ze stránky www.fithall.cz a když budu mít sílu (doufám, že budu), tak si dám i nějaké kratší video určené přímo na nějakou partii.

Určitě si budu tvořit svůj vlastní cvičební plán a všechno si sepíšu, co si jaký den zacvičím a co budu dělat. Protože kdybych si měla jen říkat "Noo, tak si dám Jill a možná ještě něco z Fithall.." Všichni víme, že už bych se k ničemu nedokopala.
Takže sepíšu, vyladím, vytisknu a budu zaškrtávat. To je pro mě nejlepší motivace. :)
Kdybyste chtěli, můžu vám sem pak klidně hodit, co budu cvičit já.

Tak mi držte pěsti, ať jsou viditelné výsledky a hned mě to neomrzí (jako zatím vždycky).
A slibuju pravidelnou informovanost o mých pokrocích (nebo stání na mrtvém bodě). Protože teď už to sakra musím dotáhnout do konce!

zdroj, zdroj2.

sobota 1. listopadu 2014

Může někdo jako já rozdávat moudra? Inspirovat?

Společnost trpí dojmem, že holka v mém věku je blbá, neví nic o životě, nemá vyspělý názory, neví co chce a vlastně by se jí mělo zakázat svobodně se rozhodovat. Protože je to vlastně pořád ta šílená puberťačka, jejíž jediná starost je, co si dá v sobotu v baru k pití..
Hodně tady pracují předsudky.. Setkala jsem se i s tím, že člověk trpěl tak velkými předsudky, že se mnou odmítl jednat, protože taková mladá holka jako já se mu přece nemůže rovnat. Co nového by mu mohl někdo v 17ti letech říct?

Neříkám, že si za tuhle škatulku my mladí nemůžeme sami. Protože můžeme. Polonahé fotky na sociálních sítích, statusy o ničem plné pravopisných chyb a vulgarismů.
Když jsem občas v tramvaji svědkem nějaké konverzace mladých slečen o tom, že v pátek se vyspala s Petrem, v sobotu s Davidem a neděli strávila u Martina (všechno z první ruky, s peprnými detaily pro celou tramvaj..) a následně se kamarádce chlubí, jak ten dnešní test hrdě opsala z taháku.. Taky se občas zastydím, že patřím do téhle věkové kategorie..

A pak se těm předsudkům vůbec nedivím.
Proto jsem se dřív tak strašně bála projevovat svoje názory. Styděla jsem se za to, jak vnímám svět. Protože jsem okolo sebe neměla nikoho ve stejné věkové kategorii, kdo by věci viděl stejně..
Ale jsem za to vážně ráda. Vidím v tom jakousi svou originalitu a něco, co je moje.. Nikdo mi nemusí radit a říkat, co si mám myslet.. Zvládnu to sama. 


Jedna slečna mi kdysi k článku napsala komentář, že když poprvé narazila na můj blog a viděla, kolik je mi let, chtěla hned stránku zavřít, protože 17ti letá žába ji přece nemohla nabídnout nic nového. Nejspíš čekala zápisky z pubertálních večírků. :))
A omluvila se, že se mýlila, že mám hodně co nabídnout. :)

Pořád si tenhle komentář pamatuju, protože to je něco, co se nezapomíná. Díky za tenhle názor i za počáteční nedůvěru. :)
Je vlastně fajn, že mi někdo zpočátku nevěří.
Buď nade mnou úplně zanevře a nebo mi dá šanci. A já teď díky vám vím, že ji dokážu obhájit a že mám co říct.

Možná si někdy pro články beru příliš velká sousta, taky se možná občas pletu. Ale to co dělám, dělám ráda. Občas je to i pro mě taková malá challenge.
Napsala jsem hodně motivačních článků, nesčetněkrát šla z kůží na trh a ani nevíte, jaký jsem měla občas strach, co na to řeknete.. Ale vaše komentáře mě hrozně baví, učím se i od vás.

Je jenom na vás, jestli si z mých článků něco vezmete, nebo jestli je chodíte číst pro zasmání. Nechci a nebudu nikoho nutit, aby se řídil tím, co já mu říkám. Jen jsem hrozně ráda, když někomu ukážu nějakej směr, když má díky mě lepší den, když ho pobavím..

Takže.. Vážně nevím, jestli mám na to a jestli si můžu dovolit tyhle články psát. To neposuzuju já, to musíte udělat vy.
Ale jestli jsem někdy někoho z vás motivovala a inspirovala. Jsem za to vážně ráda!

zdroj