středa 12. listopadu 2014

Nespoléhej na ostatní, vytvoř si svou vlastní cestu

Mám strašně ráda optimistický lidi, takové ty jedince, co kolem sebe šíří dobrou náladu, dokážou se s váma dát do řeči klidně i ve výtahu nebo v narvaný tramvaji. Ráda takový lidi potkávám a vlastně i vyhledávám. Před nějakou dobou jsem přišla na to, že vážně nemusím trávit čas s lidmi se kterými nechci, tak se snažím dobře si vybírat, koho si k tělu pustím a komu se naopak budu raději vyhýbat. A víte co? Žije se mi vážně líp, protože ve svých přátelích mám podporu a ne někoho, kdo mi hází klacky pod nohy a raduje se z mých proher.
(Jak se takoví lidé rozeznávají? V mém případě asi takhle - můžu se s nimi pořád dokola rozplývat nad dokonalým poldou, kterýho jsem potkala cestou do školy, můžu jim pětkrát zopakovat, jakej je můj budoucí šéf na praxi neuvěřitelnej kus a kolik uniformovanejch jsem za ten nebo onen den potkala. A oni mě pořád poslouchají, prožívají to se mnou a jsou ochotný si to klidně poslechnout ještě jednou. A to je podle mě TO PŘÁTELSTVÍ!) :)

Ale i přesto, jak skvělý lidi kolem sebe mám, jak dobře mi momentálně je, chtěla bych na vás apelovat, abyste si vytvořili vlastní životní cestu, abyste měli vlastní sny, vlastní plány a cíle. A taky sebrali veškerou sílu a odvahu (všichni jí máte dost, vím to), zvedli se a šli si všechny ty sny splnit. Vy sami. Ne, nemáte teď vrazit seznam svých cílů do ruky nikomu ze svých známých, máte vstát a začít něco dělat.


Doba je zlá a lidi začínají myslet jenom na sebe. A jestli někdo z vás nemá v hlavě promyšlenej svůj životní plán, svojí cestu.. Může se taky docela dobře stát, že jednoho dne přijde někdo, kdo vás zapojí do realizace svýho vlastního snu. A věřte mi, že tam pro vás moc dobrých věcí nebude. 
Dneska už za (pro) vás nikdo nic neudělá. Každej si staví hrady na vlastním písečku. A většinou tam panuje obrovská rivalita a každej soupeř využije jakoukoli chvíli, kdy vám může ten váš hrad rozdupat na popel. A nebo vydat vaší práci za tu svou. On má hrad, slávu, líže smetanu a vám zbejvá leda tak sklonit hlavu a poraženě odejít (a budete rádi, když si s sebou odnesete alespoň hrstku písku).

Já mám ve svém životě takové lidi, kterým bych klidně ty své sny do rukou vložila, ale stejně bych jim pořád musela stát za zadkem a kontrolovat, jestli všechno dělají dobře. A nechci pořád čekat na to, až bude mít někdo čas zrealizovat můj sen.
Jsou cesty, který si každej musíme vyšlapat sám. A zrovna ta vedoucí k cíli, do těch našich výšin, je jedna z těch nejtěžších a nejpichlavějších. A tou za nás prostě nikdo jinej neprojde.

Nemám ráda, když za mě někdo něco rozhoduje. Protože potom je to jeho rozhodnutí a ne moje. A já bych mohla jednou litovat, že jsem se tehdy nerozhodla podle sebe, že jsem věci neudělala tak, jak jsem chtěla já. 
Ale i přijetí odpovědnosti za své činy patří podle mě do určitý fáze dospívání. Takový to, když si uvědomujete důsledky svých rozhodnutí a jste připraveni za ně přijmout odpovědnost. Když přestanete za to, co se ve vašem životě děje, vinit druhé, ale uznáte, že jste to měli a máte v rukách vy, proto je všechno výsledkem jenom vaší činnosti.


Ale co jsem tímhle článkem chtěla vlastně říct..
Asi to, že byste se pořád neměli držet někoho za ruku a chodit někde s ním, že byste se neměli spoléhat jenom na druhé a čekat, že pro vás udělají udělají to nejlepší. Protože neudělají. Jednou musí každej z nás zatnout zuby a začínat jednat sám za sebe a i do toho neznáma vykročit vlastní nohou.
A podle mě je mnohem lepší mít nějakou, alespoň hrubou, představu, co bych jednou chtěla dělat, kde bych chtěla bejt, než vařit z vody, nechat se unášet proudem nebo táhnout někým, kým nechci.

Tak žijte! A žijte podle sebe! :)

zdroj, zdroj2


2 komentáře:

  1. Doba je zlá....? A kdy nebyla? ;-) Nic ve zlém, ale celý ten odstavec je jak opsaný z nějaké příručky pro vymyté mozky. Zapojit se do realizace něčího snu nemusí být snad jen negativní, člověk si při tom může uvědomit, co chce sám, případně ho spolurealizace "cizího" snu může někam posunout, naplňovat... Co kdyby ses nad tím, cos napsala, aspoň zamyslela?

    Vždyť někeré věci od tebe zní, a nemyslím to ve zlém, tak přechytrale, že nejsou uvěřitelné a vypadají, že jen papouškuješ nějaké knihy o šťastném životě. Čím víc se snažíš vystupovat tímto stylem, tím méně uvěřitelně působíš, aspoň pro mě. Zřejmě se mi dostane odpovědi, že jsem sama nevyrovnaná, závistivá a kdesi cosi, proto mi tvůj styl psaní přijde k pousmání, ale není tomu tak, coby osoba dvakrát starší než ty to mám srovnané. Jsem ráda, že ty taky, přesto ta přeslazenost a přílišné nadšení tak, jak je "amíkovsky" podané, působí... no nepřesvědčivě, neupřímně a pozlátkovsky.

    Bavilo mě číst o policistech, to bývalo super. Chodím sem kvůli naději, že se ještě někdy nějaký článek na toto téma objeví. :-) Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Odpovědi o nevyrovnanosti, nějaké zášti podobných věcech se ti určitě nedostane. Děkuju za tvůj názor. Občas si možná pro články beru velká sousta, občas se něco nepodaří a článek není úplně podán (pochopen) tak, jak jsem zamýšlela. Ale to k tomu patří.

      A pokud tě články o policistech a podobného rázu bavily, tak se nemusíš bát, taky jich tu určitě bude ještě spousta. :)

      Vymazat