úterý 25. srpna 2015

Romantika na rozhledně?!

Víte jak to je.. Když člověk dlouho nerandí, vypadne ze cviku a zapomene na jistý randící zásady.. Třeba jako že výšlap na rozhlednu rozhodně není filmová romantika. Budete udejchaný, propocený, účes se rozcuchá a rozhodně ne sexy.

Plánujeme poslední společný chvíle, než já odjedu do Plzně a on do Budějovic..
"Hele v úterý máš volno, má bejt hezky.. Tak co tady máte pěknýho?"
"Hm, kolonádu"
"A to je jako všechno?"
"Tak půjdem na rozhlednu!"
Nadšeně kývám. Nezapomene mi připomenout, ať se dobře obleču a že se těší.
Jo, taky se těším, teda zatím. 

Ráno ale teploměr rozhodně neukazuje těch slibovaných 22 stupňů a obloha taky není bez mráčků. Vlastně je u nás 13 stupňů a prší. Ale nic nevzdáváme. Píšu zprávu, že vyrážim, abych se ujistila, že nezaspal a počítá s mým příjezdem. U chlapa jeden nikdy neví. 

Vyzvedne mě na nádraží a ještě plní sil a vysmátí se vydáváme na cestu.
Ona by to možná i byla romantika, kdyby to nebyly snad čtyři kilometry lesem, v fakt blbým terénu a všechno by neklouzalo. 
S každým krokem se bojim, že si před nim rozbiju hubu, když dáváme první přestávku, cejtim jak mám vlasy rozcuchaný, moje ranní vizáž je v troskách a o koláčích v podpaží ani nemluvim.

Celou cestu si stěžuju, že jdeme pořád do kopce. Divný, že cesta na rozhlednu nevede z kopce, že jo...
Když už se tam konečně dobelháme, vyjdeme i to debilní točitý schodiště, co má sto schodů..
Ten výhled fakt stojí za to! Všechno je odpuštěno! 
Vezme mě i k oboře s daňky, to mě dostane. Na posed nelezeme, ta věc vypadá, že sotva stojí.

Když se pak konečně dostaneme do civilizace, dožaduju se dobrýho kafe.
Jenom já, on a milkyway latte. Jo, jsem spokojená.

Ale pro příště.. Rozhledny jsou možná romantický, ale cesta tam rozhodně ne!

A nakonec? Rozhodne se mě, po hromadě kilometrech v nohách, rozcuchanou, propocenou, se špinavýma botama a unavenou, představit tatínkovi.
Tak mě má asi fakt rád. 

pátek 7. srpna 2015

Kosmetický kamarád do deště

Recenzi na tohoto krasavce vám dlužím už hezky dlouho. Ale teď konečně přišel jeho čas. O kom že to dnes bude řeč? No přece o Ricinovém oleji od Saloos.

Doma ho mám už nějaký čas a musím říct, že se stal mým nejlepším kamarádem hned po první aplikaci. Vždycky pomohl, nikdy nezklamal, nedělal neplechu. Prostě kamarád do deště, kterého potřebujete.



Riciňák je vhodný na suchou pokožku, výborně regeneruje a zvláčňuje kůži po zhojených jizvách. Můžete ho naředit řidšími oleji. Velmi vhodný na řasy. Účinné jsou také obklady z teplého ricinového oleje přiloženého na kůži namožených částí těla.

Vyzkoušela jsem všechno. Používala jsem ho neředěný, protože mi nijak jeho hustota nevadí. Pleť krásně vyživil, celkem rychle se vsakuje. Byla po něm taková pružná a vypadala hezky. Ale co oceňuji nejvíc, že mně vážně zbavil flíčků po akné. Stačilo pár aplikací a jsou ta tam. Pozor, asi vás nezbaví jizev přes celou tvář, ale na malé nedokonalosti je to frajer!

Nezapomněla jsem ho aplikovat ani na vlasy. Udělala jsem zábal a nechala hodinu působit. Smýt šel olej z vlasů celkem bez problémů. Byly lesklé, jemné a kadeřnice říkala, že mi rostou nové vlasy, tak bych řekla, že na to je tenhle olej opravdu malý zázrak. Když si vzpomenu, vetřu ho po umytí do mokrých konečků, jsou pak lesklejší a nejsou rozlítané.


A nezklamal ani na namožených svalech. Když jsem si jeden den uhnala svalovou horečku, ihned jsem po něm sáhla. Trošku ho ohřála a přiložila. Ani tady jsem nemusela na výsledek dlouho čekat,

Vím, že si ho slečny hodně chválí i na růst řas a obočí, to jsem ale nezkoušela, protože obočí mám husté a řasy dostatečně dlouhé. Troufnu si ale tvrdit, že by nezklamal ani v tomhle ohledu.

Jediné, co by s ním ještě šlo dělat, je jíst. Ale to bych nedoporučovala ani nepříteli. Jeho silné projímavé účinky jsou všeobecně známé. :-)

čtvrtek 6. srpna 2015

Na dva týdny policistkou

Aby si mohl člověk plnit sny, musí se přestat bát. Musí ztratit zábrany a strach, že se něco nepovede, že něco nemá smysl ani zkoušet, že je to předem ztracené. Je třeba sebrat odvahu, otevřít pusu a udělat něco pro to, aby se sen splnil.

Já jsem si pro ten svůj došla. Strávila jsem dva úžasné týdny na obvodním oddělení Policie České republiky. A už teď můžu prozradit, že na ně budu ještě dlouho vzpomínat. 

Když jde člověk na praxi na takové místo, představuje si adrenalin a ne to, že bude sedět na podatelně a skartovat. Původně se mnou měli přesně takový záměr. Ale s tím jsem se smířit přece nemohla. Pány v uniformách jsem sotva potkávala. ;-)


Tak jsem se s tím nejsympatičtějším dala do řeči. Když se chudák dozvěděl, že jsem ve svém věku neviděla ani jediný díl Harryho Pottera ani Pána Prstenů, vypadal že to s ním sekne a nebo že mi je ihned všechny pustí.
Když za chvíli přišel znova a zachytil můj zoufalý pohled, slíbil, že přinese papíry na skartaci. Za chvíli telefonuje na podatelnu s prosbou, ať mu paní pošle Skartační asistentku. 
Jdu za ním, papírů měl málo. Tak jsem si hned postěžovala. Řekl, že pro mě má jinou práci.
A nechal mě uklidnit mu stůl. 

Byl to jeden z těch lidí, se kterým si povídáte a něco vás k němu táhne. Nejen, že si rozumíte, pořád máte o čem mluvit, ale vidíte v něm něco víc. Něco z něj srší, vy s ním chcete být, ale nevíte co přesně to je.
Bylo mi s ním skvěle. A on jedinej mě k něčemu pustil.

Sedíme u něj v kanceláři a já mu říkám, že chci strašně vidět mrtvoly. 
On už stihl zjistit, že v tomhle ohledu jsem tak trochu morbidní. 
Neváhá ani chvíli a najde mi na netu nějakou databázi, kde mi ukáže tři mrtvoly. Ještě před kliknutím na odkaz se nezapomene zeptat "A nenableješ mi za krk?"
Když ho ubezpečím, že fakt ne. Ukáže mi obrázky. Fakt si to užívám ale uznávám, že vypadají jinak, než bych čekala. Mnohem hůř. 

Další dny už si mě k sobě bral pravidelně, byla jsem jeho pravá ruka a pro všechny osobní asistentka. Mohla jsem díky němu být u výslechu. Byla jsem s ním na třech výjezdech a splnila si další sen.
Vždycky jsem se chtěla projet v policejním autě. To mi splnil. A projet se v policejním autě se zapnutými majáky, vidět jak vám auta na silnici uhýbají. To byl obrovský bonus. 

Ty kecy o tom, jak jsou policajti úchylní a podobně.. Každej chlap je tak trochu úchylnej a uniforma na tom nic nezmění. Jediné co přiznat musím je fakt, že pro sprosté slovo nejdou daleko. Ale o tom si řekneme něco víc v dalším uniformovém článku o tom, jak jsem byla randit s Policistou. 

Zažila jsem tam spoustu věcí, které snad ani publikovatelné nejsou, nedají se napsat tak, aby jste si je náležitě užili i vy. Ale pro mě bylo těchto čtrnáct dní naprosto výjimečných. A ještě teď chodím toho "mého" policistu navštěvovat. A moc ráda!

neděle 1. března 2015

"Už jsi někdy seděla v traktoru?"

Mám dojem, že jsem začala trpět lehkou formou workoholismu. Nesnáším chvíle, kdy nevím do čeho píchnout a ztrácím čas hloupostmi. Sice nadávám, když jsem pod tlakem a mám spoustu povinností, ale na druhou stranu mi to takhle vyhovuje, baví mě to. Tak jsem se, abych toho s těmi školními povinnostmi neměla málo, přihlásila ještě do autoškoly.

Před první jízdou jsem se vnutila do auta bráchovi, říkal, že poprvé za čtyři roky, co má tohle auto, cejtil spojku.. :D
Děda zase na větu "Jdu do autoškoly." Vytřeštil oči se slovy "Ty?! Ty se to nikdy nenaučíš!"
Tak podporu od rodiny bychom měli. :D

Před první hodinou teorie jsme stáli s kamarádkou na přechodu, podívala se na mě a říká "Domi, ještě to můžeme otočit."
Nejsme srabi, fakt jsme tam došly.


Ale pak přišel cvičák. Chápete, už mě fakt chtěli posadit za volant.
Před autoškolou nás nabere instruktor, sedám si dopředu. Povídáme si, pohodovej týpek a vlastně docela pěknej, později zjišťuju, že nezadanej. Kdyby mu akorát nebylo asi čtyřicet.

"Ty pojedeš první" Koukne na mě.
"Ježiši.."
"Tady je to samej Ježíš, jsi věřící?"
Tady mě rozsekal poprvé. Ten chlap prostě umí.

Stěžuju si na velký množství páček a čudlíků v autě.
"Holky, už jste někdy seděly v traktoru?"
"To víte že jo, já jsem holka z vesnice."
"Fakt? To u mě máš body na víc. Tam máš těch páček jednou tolik, tak startuj."
Boduju!

Vlastně mi to docela jde.
Až na to, že si jednou spletu směrovku se stěračema.
"Teď jeď doprava"
Celá happy z toho řízení zahybám doleva.
"No, doprava je sice na druhou stranu, ale nevadí."
Stává se i těm nejlepším.

"Domi, jak daleko je od nás ten trávník?"
"No.. Tak deset metrů."
Začne se smát. "To je tak padesát, ale já jsem zvyklej."
Nikdy jsem neměla odhad na vzdálenost, všechno je pro mě - trochu, kus, kousek, troška, víc.. :D

"Koukej mi do těch zrcátek, když couváš."
"Co tam uvidim? Vždyť je stejně tma."
Tady vypadá, že se na místě složí. :D

Po hodině se nabízí, že mě hodí na intr. No jasně! Beru!
Cestou mu vysvětluju, co znamená, užívat si života. Řešíme taky, že se musim dobře vdát, protože to je základ úspěchu.
Pak odbočí tam, kam fakt nemá.
Už mi běhá v hlavě obraz mýho rozporcovanýho těla v černým pytli někde pod kytkama.
On se pak zarazí "Jedu špatně, viď? Vidíš to, mám v autě ženskou a už bych jel jinam."

neděle 15. února 2015

Život jde dál

Blog musel jít v poslední době stranou.. Občas jsem si na vás vzpomněla, měla jsem strašnou chuť psát.. Ale když to nejde, tak to prostě nejde.. Nemělo by nejmenší smysl lámat to nějakým způsobem přes koleno. Tak to jsem to všechno nechala být a byla připravená, že buď skončím a nebo se mi ta chuť zase vrátí.. A teď jsem tady..:)

Austrálie :3 Protože jí miluju! :)
Stala se spousta věcí, můj život se změnil, já se změnila.. Byly tady fáze naprostýho zoufalství, strachu, hysterický záchvaty pláče.. A pak venku úsměvy na všechny strany.. Z tohodle se musí člověk ale stejně dostat sám.. A i když občas máme pocit, že tohle nepůjde, že už nemůžem a nezvládnem.. Nakonec se stejně všichni na ty nohy postavíme a jdeme dál..

Já uznávám, že jsem se ze všeho dostávala poměrně dlouho a jsou věci, se kterými pořád bojuju.. Ale všichni si musíme uvědomit, že tím, že zůstaneme stát a vykašleme se na všechno, se věci prostě nezmění..

Moje terapie prací je velice úspěšná a zahltit mysl školními povinnostmi opravdu pomáhá.:)

Abych toho neměla málo, rozhodla jsem se ještě naučit se řídit. Poprvé jsem do auta sedla s bráchou a těžko říct, kdo z nás dvou se bál víc, jestli já o život a nebo on o auto.
Už jsem pochopila, k čemu slouží spojka. Ale podle mě jsou tři pedály na dvě nohy prostě pořád moc!

Trénuju taky udržování očního kontaktu a úsměvy na kolemjdoucí.. Teda měla bych to blíže specifikovat - úsměvy na pěkný chlapy. Na těch se to totiž trénuje nejlíp a vlastně to jde skoro samo. :D A sledovat ty reakce, to je k nezaplacení :D

Mimo to všechno jsem taky zjistila, že každej policajt neni milej a úžasnej chlap, ať mu to v uniformě sluší sebevíc.. Ale i přesto, jakmile má člověk takovej "dar" jako já.. Že o uniformách na ulici ví dřív než kdokoli jinej.. Pořád se automaticky usmívám, když je vidím, analyzuju k jakým útvarům patří.. A pořád si myslím, že policie je pro mě prostě TOP! :)

No, to by pro začátek stačilo.. :)
Doufám, že jste nade mnou ještě nezanevřeli..:)
Mám Vás ráda! D.

čtvrtek 22. ledna 2015

A tak jsem se rozloučila s uniformou

Můžete mě začít bít, já vím, zasloužím si to. Blog poslední dobou vážně flákám.. Ale mám před pololetím, tak makám na posledních známkových posunech (pokud možno k lepšímu). Jestli někdo říkal, že prvák je nejtěžší, je to největší síto.. Tak prostě kecal! Pro mě je třeťák hrozná krizovka.. Ale na druhou stranu mi hrozně rychle utekl..

No, dost řečí o škole.. Dneska bych vám chtěla napsat pár slov o něčem, co jste asi nečekali.. Nebo možná jo, co já vím. Ale já jsem si teda byla jistá, že se to nestane.. Ale někdy člověk prostě šlápne vedle,  i když je naprosto přesvědčenej, že tohle je ONO! 


Trvalo to hodně dlouho. Byla jsem nadšenec do uniforem, to víte.. Policejní auta větřim na deset metrů.. A byla jsem přesvědčená, že jednou tu uniformu taky oblíknu.. Že budu pomáhat lidem a že budu mít ten skvělej pocit zadostiučinění, protože budu dělat dobrý věci pro lidi.. Bude za mnou vidět kus práce.. Budu mít tu autoritu, kterou uniforma přináší.. 

Dělo se kolem mě poslední dobou strašně moc věcí.. Hodně jsem se změnila, možná jsem nějak mentálně dospěla.. Vidím nějaké věci jinak.. 
Ale jeden den jsem stála na chodbě kousek od policajta a podívala se do očí slečně, která v sobě měla dvě promile a před pár minutami se snažila podřezat si žíly.. 
Ten policajt byl naprosto v klidu, popisoval komusi do telefonu situaci a nic to s ním nedělalo.. Já vím, jde o zvyk.. A nebo se s tím i on uvnitř pral, ale navenek nedal nic najevo.. Nikdo z nás do něj neviděl.. 

Ale já sama jsem pak ležela v posteli a přemýšlela nad tím, jak moc smutný je to, že holka v 16ti letech nevidí jiný východisko, než pokus o sebevraždu.. Bylo mi jí líto.. A to s sebou pak přineslo další myšlenkový pochody.. Zvládla bych se já, se svojí psychikou, dívat do očí mladejm holkám, co se chtějí zabít? Nebo holkám, které zmlátil přítel? Feťákům? Opilcům?.. Myslela jsem si že jo.. Ale přecenila jsem se.. 

A pak taky ta společnost.. Je tak strašně málo lidí, kteří opravdu vidí dovnitř, kteří vidí v práci policie něco dobrého.. Každej je hrdina a kritizuje, co policajti zase udělali špatně, jak byli suroví a jak zle se chovali.. každej druhej na policajty na ulici řve a nadává.. 
Já neříkám, že jsou svatí.. Jsou to lidi a taky dělají chyby.. Jsou i tací, co zneužívají svého postavení, stojí na zákazech a donucovací prostředky používají víc, než by museli... 
Ale jsou i tací, co dělají svojí práci dobře.. 

Ale hodiny propovídané s policisty mi poskytly pohled na věc i zevnitř.. A já vím, že ti kluci do toho šli se stejným záměrem jako já.. Chtěli mít tu autoritu, chtěli aby za nimi byla vidět práce, chtěli pomoct.. A místo toho? Honí se za ulici za feťákama, hlídkujou na přechodech a hádaj se s opilci.. Tolik těch kluků je zničenejch z toho co dělají... A tady pak nastupuje ten syndrom vyhoření a podobný věci.. 


Dlouhou dobu jsem si tohle všechno srovnávala sama v sobě.. Brala jsem si pro i proti, dívala se na to všechno z různých úhlů.. Ale tohle prostě není pro mě.. Bude to všechno čím dál tím horší.. Lidi budou pořád v policistech vidět ty zmetky.. A ten pocit zadostiučinění, kterej hledám.. Tam je strašně málo.. Ty situace, kdy opravdu někomu pomůžu a můžu na sebe být hrdá.. Těch je taky jenom pár..

A tohle já asi nechci..
Celá moje rodina z toho má radost, nikdo z nich nechtěl, abych jednou byla účastníkem automobilových honiček a podobných věcí..

Upřímně nevím, co bude dál.. Nejde to ze dne na den, pořád na ulici analyzuju policisty a říkám si "Jo hele, tenhle je státní, tohle je měšťák..", takovej ten pud tam pořád je, ohlídnu se za nima.. Občas nějakýho vidím a řeknu si, že mu to sluší..  Ale tihle chlápci už nejsou na první příčce mýho žebříčku popularity..
Dobrýho chlapa nedělá uniforma.. I ten v ní oblečenej může bejt naprostej blbeček..

Třeba tam jednou vážně skončím.. Ale ti chlápci, co mi radili "Domi, klidně běž k policii, ale nechoď do přímýho výkonu..", moc dobře věděli, proč mi tohle řekli.. Mně to sice trvalo, ale už jsem pochopila proč..

Takže kdo ví, kam mě čas a osud zanese.. Možná to bude do té uniformy, možná taky ne..:)

sobota 10. ledna 2015

Proč nejsem dost dobrá?

Občas mívám takový pocit, že od pondělí do pátku jsem úplně jiný člověk, než v sobotu a v neděli.
Přes všední dny bývám často pesimista bez úsměvu, hromádka neštěstí s nulovým sebevědomím a slzami v polštáři. Zatímco pak o víkendu jsem optimista s velkými sny, který má pocit, že dokáže všechno.


Přes týden mezi spolužáky ve třídě mám neustále tendenci se s někým srovnávat. Tomuhle se tohle povedlo a mě ne. Tenhle je v tomhle lepší. Tohle jde téhle lépe. A dokážu tak ze sebe během pár vět udělat úplnou trosku.

Otázka zní, proč jsem na všechny tak hodná? Proč jsem odhodlaná udělat pro každého všechno, co je v mých silách? Proč bych se rozkrájela i pro lidi, kteří by pro mě nehnuli ani prstem? Proč všechny kolem sebe podporuji a posunuji kupředu a jen pod sebou si kopu jámu?

Kdybych si na tohle uměla odpovědět, možná už by můj život vypadal trochu jinak, než vypadá teď. Provází mě pocity méněcennosti, neustále se snažím jet na 110% a sama sobě nedovoluju chyby. Dívám se na sebe tak šíleně kritickým okem.. 
Chyby, které jsou pro ostatní malicherné, které oni přecházejí, které já u nich omlouvám.. U sebe prostě nepřipouštím. Každá chyba je mým osobním selháním a já si pak vyčítám, jak jsem mohla věci udělat líp, jak to mohlo být jinak. Ale protože nejsem dost dobrá, neuspěju.

Pak přijedu v pátek večer domů a zase se srovnám. Řeknu sama sobě, že jsem zvládla další týden, že to bylo dobré. Že nemá smysl se s někým srovnávat. Že všechno zvládnu a že to dobře dopadne. Zase jsem spokojená sama se sebou a házím úsměvy na svůj odraz v zrcadle.

Ale při usednutí do lavice v pondělí ráno už se zase opakuje ten drsnej koloběh, kdy v sebe nevěřim, kdy jsem proti ostatním nula.
A takhle to je pořád dokola.

Já vlastně úplně nevím, proč jsem vám tohle napsala co jsem tím chtěla říct.. Možná to byl jen nějaký zoufalý proud myšlenek..
Ale zajímalo by mě, jak to s důvěrou a se sebevědomím máte vy? Chováte se k sobě stejně jako k ostatním? Pomáháte jen těm lidem, kteří si to zaslouží a nebo jste slepě naivní a schopní se rozkrájet pro všechny?

sobota 3. ledna 2015

Poprvé v roce 2015 :)

Rok 2014 už je definitivně pryč..
Toho už jste si jistě stihli všimnout..:)
Nejsem nějakým zastáncem různých předsevzetí, ale tak nějak jsem cítila, že i já potřebuju změnu a teď se mi, víc než kdy jindy, hodilo udělat tlustou čáru za rokem 2014 a s patnáctkou začít znovu. S čistým stolem.


Moje nejoblíbenější číslo bylo, je a bude 15. Tak mi neříkejte, že tenhle rok pro mě nebude skvělý. :)
Po všech těch událostech, které konec roku přinesl, které vygradovaly do takových výšin, že nad nimi kontrolu ztratil každý zůčastněný.. Bylo to šílený, dívat se na ten domeček z karet, jak se najednou hroutí.. Teda on už se dlouho vyklal a bylo jasné, že se musí zbortit.. Ale nikdo z nás si to nepřipouštěl..

Jestli jsem dřív nechápala to, že člověk musí v životě sám sebe ztratit, aby se zase našel a zjistil, jaký opravdu je.. Tak teď už tomu rozumím.

____________________________________

Ale tady nejsem proto, abychom se vrtali v minulosti a brečeli nad tím, co se nepovedlo.
Dostali jsme nový rok, nové dny plné příležitostí, krásných věcí, ale nepochybně i proher. Ale to k tomu asi patří, učíš se jenom tehdy, když padáš.

Já jsem se rozhodla, že tento rok prostě bude stát za to. A jsem si jistá, že ona patnáctka mi v tom pomůže.
Teď už se nemůžu vymlouvat na věk a na to, že něco nemůžu.. Definitivně jsem převzala odpovědnost za svůj život, za své činy.. A teď už je to všechno jenom na mě.

A tak není právě teď, s čerstvými osmnáctinami a s novým rokem, čas začít žít podle sebe?

Už se nechci dívat za sebe a vyčítat si, proč jsem to či ono neudělala, když jsem měla příležitost. Je čas přestat se bát a čapnout příležitosti za pačesy. Protože támhle někdo nečeká na to, až se já rozhodnu. Teď nebo nikdy!

Nikdo z nás neví, kolik dní mu zbývá. Tak prostě žijte! Zpívejte si ve sprše, tancujte, smějte se, když chcete, dělejte si radost maličkostmi, vykašlete se na škarohlídy, oslovte cizího člověka na ulici.. Je to váš život! :)