čtvrtek 22. ledna 2015

A tak jsem se rozloučila s uniformou

Můžete mě začít bít, já vím, zasloužím si to. Blog poslední dobou vážně flákám.. Ale mám před pololetím, tak makám na posledních známkových posunech (pokud možno k lepšímu). Jestli někdo říkal, že prvák je nejtěžší, je to největší síto.. Tak prostě kecal! Pro mě je třeťák hrozná krizovka.. Ale na druhou stranu mi hrozně rychle utekl..

No, dost řečí o škole.. Dneska bych vám chtěla napsat pár slov o něčem, co jste asi nečekali.. Nebo možná jo, co já vím. Ale já jsem si teda byla jistá, že se to nestane.. Ale někdy člověk prostě šlápne vedle,  i když je naprosto přesvědčenej, že tohle je ONO! 


Trvalo to hodně dlouho. Byla jsem nadšenec do uniforem, to víte.. Policejní auta větřim na deset metrů.. A byla jsem přesvědčená, že jednou tu uniformu taky oblíknu.. Že budu pomáhat lidem a že budu mít ten skvělej pocit zadostiučinění, protože budu dělat dobrý věci pro lidi.. Bude za mnou vidět kus práce.. Budu mít tu autoritu, kterou uniforma přináší.. 

Dělo se kolem mě poslední dobou strašně moc věcí.. Hodně jsem se změnila, možná jsem nějak mentálně dospěla.. Vidím nějaké věci jinak.. 
Ale jeden den jsem stála na chodbě kousek od policajta a podívala se do očí slečně, která v sobě měla dvě promile a před pár minutami se snažila podřezat si žíly.. 
Ten policajt byl naprosto v klidu, popisoval komusi do telefonu situaci a nic to s ním nedělalo.. Já vím, jde o zvyk.. A nebo se s tím i on uvnitř pral, ale navenek nedal nic najevo.. Nikdo z nás do něj neviděl.. 

Ale já sama jsem pak ležela v posteli a přemýšlela nad tím, jak moc smutný je to, že holka v 16ti letech nevidí jiný východisko, než pokus o sebevraždu.. Bylo mi jí líto.. A to s sebou pak přineslo další myšlenkový pochody.. Zvládla bych se já, se svojí psychikou, dívat do očí mladejm holkám, co se chtějí zabít? Nebo holkám, které zmlátil přítel? Feťákům? Opilcům?.. Myslela jsem si že jo.. Ale přecenila jsem se.. 

A pak taky ta společnost.. Je tak strašně málo lidí, kteří opravdu vidí dovnitř, kteří vidí v práci policie něco dobrého.. Každej je hrdina a kritizuje, co policajti zase udělali špatně, jak byli suroví a jak zle se chovali.. každej druhej na policajty na ulici řve a nadává.. 
Já neříkám, že jsou svatí.. Jsou to lidi a taky dělají chyby.. Jsou i tací, co zneužívají svého postavení, stojí na zákazech a donucovací prostředky používají víc, než by museli... 
Ale jsou i tací, co dělají svojí práci dobře.. 

Ale hodiny propovídané s policisty mi poskytly pohled na věc i zevnitř.. A já vím, že ti kluci do toho šli se stejným záměrem jako já.. Chtěli mít tu autoritu, chtěli aby za nimi byla vidět práce, chtěli pomoct.. A místo toho? Honí se za ulici za feťákama, hlídkujou na přechodech a hádaj se s opilci.. Tolik těch kluků je zničenejch z toho co dělají... A tady pak nastupuje ten syndrom vyhoření a podobný věci.. 


Dlouhou dobu jsem si tohle všechno srovnávala sama v sobě.. Brala jsem si pro i proti, dívala se na to všechno z různých úhlů.. Ale tohle prostě není pro mě.. Bude to všechno čím dál tím horší.. Lidi budou pořád v policistech vidět ty zmetky.. A ten pocit zadostiučinění, kterej hledám.. Tam je strašně málo.. Ty situace, kdy opravdu někomu pomůžu a můžu na sebe být hrdá.. Těch je taky jenom pár..

A tohle já asi nechci..
Celá moje rodina z toho má radost, nikdo z nich nechtěl, abych jednou byla účastníkem automobilových honiček a podobných věcí..

Upřímně nevím, co bude dál.. Nejde to ze dne na den, pořád na ulici analyzuju policisty a říkám si "Jo hele, tenhle je státní, tohle je měšťák..", takovej ten pud tam pořád je, ohlídnu se za nima.. Občas nějakýho vidím a řeknu si, že mu to sluší..  Ale tihle chlápci už nejsou na první příčce mýho žebříčku popularity..
Dobrýho chlapa nedělá uniforma.. I ten v ní oblečenej může bejt naprostej blbeček..

Třeba tam jednou vážně skončím.. Ale ti chlápci, co mi radili "Domi, klidně běž k policii, ale nechoď do přímýho výkonu..", moc dobře věděli, proč mi tohle řekli.. Mně to sice trvalo, ale už jsem pochopila proč..

Takže kdo ví, kam mě čas a osud zanese.. Možná to bude do té uniformy, možná taky ne..:)

sobota 10. ledna 2015

Proč nejsem dost dobrá?

Občas mívám takový pocit, že od pondělí do pátku jsem úplně jiný člověk, než v sobotu a v neděli.
Přes všední dny bývám často pesimista bez úsměvu, hromádka neštěstí s nulovým sebevědomím a slzami v polštáři. Zatímco pak o víkendu jsem optimista s velkými sny, který má pocit, že dokáže všechno.


Přes týden mezi spolužáky ve třídě mám neustále tendenci se s někým srovnávat. Tomuhle se tohle povedlo a mě ne. Tenhle je v tomhle lepší. Tohle jde téhle lépe. A dokážu tak ze sebe během pár vět udělat úplnou trosku.

Otázka zní, proč jsem na všechny tak hodná? Proč jsem odhodlaná udělat pro každého všechno, co je v mých silách? Proč bych se rozkrájela i pro lidi, kteří by pro mě nehnuli ani prstem? Proč všechny kolem sebe podporuji a posunuji kupředu a jen pod sebou si kopu jámu?

Kdybych si na tohle uměla odpovědět, možná už by můj život vypadal trochu jinak, než vypadá teď. Provází mě pocity méněcennosti, neustále se snažím jet na 110% a sama sobě nedovoluju chyby. Dívám se na sebe tak šíleně kritickým okem.. 
Chyby, které jsou pro ostatní malicherné, které oni přecházejí, které já u nich omlouvám.. U sebe prostě nepřipouštím. Každá chyba je mým osobním selháním a já si pak vyčítám, jak jsem mohla věci udělat líp, jak to mohlo být jinak. Ale protože nejsem dost dobrá, neuspěju.

Pak přijedu v pátek večer domů a zase se srovnám. Řeknu sama sobě, že jsem zvládla další týden, že to bylo dobré. Že nemá smysl se s někým srovnávat. Že všechno zvládnu a že to dobře dopadne. Zase jsem spokojená sama se sebou a házím úsměvy na svůj odraz v zrcadle.

Ale při usednutí do lavice v pondělí ráno už se zase opakuje ten drsnej koloběh, kdy v sebe nevěřim, kdy jsem proti ostatním nula.
A takhle to je pořád dokola.

Já vlastně úplně nevím, proč jsem vám tohle napsala co jsem tím chtěla říct.. Možná to byl jen nějaký zoufalý proud myšlenek..
Ale zajímalo by mě, jak to s důvěrou a se sebevědomím máte vy? Chováte se k sobě stejně jako k ostatním? Pomáháte jen těm lidem, kteří si to zaslouží a nebo jste slepě naivní a schopní se rozkrájet pro všechny?

sobota 3. ledna 2015

Poprvé v roce 2015 :)

Rok 2014 už je definitivně pryč..
Toho už jste si jistě stihli všimnout..:)
Nejsem nějakým zastáncem různých předsevzetí, ale tak nějak jsem cítila, že i já potřebuju změnu a teď se mi, víc než kdy jindy, hodilo udělat tlustou čáru za rokem 2014 a s patnáctkou začít znovu. S čistým stolem.


Moje nejoblíbenější číslo bylo, je a bude 15. Tak mi neříkejte, že tenhle rok pro mě nebude skvělý. :)
Po všech těch událostech, které konec roku přinesl, které vygradovaly do takových výšin, že nad nimi kontrolu ztratil každý zůčastněný.. Bylo to šílený, dívat se na ten domeček z karet, jak se najednou hroutí.. Teda on už se dlouho vyklal a bylo jasné, že se musí zbortit.. Ale nikdo z nás si to nepřipouštěl..

Jestli jsem dřív nechápala to, že člověk musí v životě sám sebe ztratit, aby se zase našel a zjistil, jaký opravdu je.. Tak teď už tomu rozumím.

____________________________________

Ale tady nejsem proto, abychom se vrtali v minulosti a brečeli nad tím, co se nepovedlo.
Dostali jsme nový rok, nové dny plné příležitostí, krásných věcí, ale nepochybně i proher. Ale to k tomu asi patří, učíš se jenom tehdy, když padáš.

Já jsem se rozhodla, že tento rok prostě bude stát za to. A jsem si jistá, že ona patnáctka mi v tom pomůže.
Teď už se nemůžu vymlouvat na věk a na to, že něco nemůžu.. Definitivně jsem převzala odpovědnost za svůj život, za své činy.. A teď už je to všechno jenom na mě.

A tak není právě teď, s čerstvými osmnáctinami a s novým rokem, čas začít žít podle sebe?

Už se nechci dívat za sebe a vyčítat si, proč jsem to či ono neudělala, když jsem měla příležitost. Je čas přestat se bát a čapnout příležitosti za pačesy. Protože támhle někdo nečeká na to, až se já rozhodnu. Teď nebo nikdy!

Nikdo z nás neví, kolik dní mu zbývá. Tak prostě žijte! Zpívejte si ve sprše, tancujte, smějte se, když chcete, dělejte si radost maličkostmi, vykašlete se na škarohlídy, oslovte cizího člověka na ulici.. Je to váš život! :)