sobota 10. ledna 2015

Proč nejsem dost dobrá?

Občas mívám takový pocit, že od pondělí do pátku jsem úplně jiný člověk, než v sobotu a v neděli.
Přes všední dny bývám často pesimista bez úsměvu, hromádka neštěstí s nulovým sebevědomím a slzami v polštáři. Zatímco pak o víkendu jsem optimista s velkými sny, který má pocit, že dokáže všechno.


Přes týden mezi spolužáky ve třídě mám neustále tendenci se s někým srovnávat. Tomuhle se tohle povedlo a mě ne. Tenhle je v tomhle lepší. Tohle jde téhle lépe. A dokážu tak ze sebe během pár vět udělat úplnou trosku.

Otázka zní, proč jsem na všechny tak hodná? Proč jsem odhodlaná udělat pro každého všechno, co je v mých silách? Proč bych se rozkrájela i pro lidi, kteří by pro mě nehnuli ani prstem? Proč všechny kolem sebe podporuji a posunuji kupředu a jen pod sebou si kopu jámu?

Kdybych si na tohle uměla odpovědět, možná už by můj život vypadal trochu jinak, než vypadá teď. Provází mě pocity méněcennosti, neustále se snažím jet na 110% a sama sobě nedovoluju chyby. Dívám se na sebe tak šíleně kritickým okem.. 
Chyby, které jsou pro ostatní malicherné, které oni přecházejí, které já u nich omlouvám.. U sebe prostě nepřipouštím. Každá chyba je mým osobním selháním a já si pak vyčítám, jak jsem mohla věci udělat líp, jak to mohlo být jinak. Ale protože nejsem dost dobrá, neuspěju.

Pak přijedu v pátek večer domů a zase se srovnám. Řeknu sama sobě, že jsem zvládla další týden, že to bylo dobré. Že nemá smysl se s někým srovnávat. Že všechno zvládnu a že to dobře dopadne. Zase jsem spokojená sama se sebou a házím úsměvy na svůj odraz v zrcadle.

Ale při usednutí do lavice v pondělí ráno už se zase opakuje ten drsnej koloběh, kdy v sebe nevěřim, kdy jsem proti ostatním nula.
A takhle to je pořád dokola.

Já vlastně úplně nevím, proč jsem vám tohle napsala co jsem tím chtěla říct.. Možná to byl jen nějaký zoufalý proud myšlenek..
Ale zajímalo by mě, jak to s důvěrou a se sebevědomím máte vy? Chováte se k sobě stejně jako k ostatním? Pomáháte jen těm lidem, kteří si to zaslouží a nebo jste slepě naivní a schopní se rozkrájet pro všechny?

22 komentářů:

  1. Milá Domi, my dvě jsme si tak podobné... Je mi líto, že se takto cítíš. Já to mám stejně, v práci jsem troskou, když se dostanu domů a vidím to všechno co už jsem dokázala, co mám a vidím co bych ještě chtěla zvládnout, je mi skvěle, užívám si života... pak zase do pracovního procesu a já zas bez výrazu, jak socha.. .Doufám, že se to jednou změní a věřím, že u tebe se to změní brzy. Až doděláš školu a budeš dělat přesně to, po čem toužíš. Hlavně nesmutni, teď máš ten svůj víkend, kdy se máš usmívat, tak se netrap. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miško, ty jsi úžasná holčina, krásná a inteligentní. A takové pocity by ti měly bejt cizí. Tak pojďme do toho spolu a pokusme se usmívat i v tom týdnu :* Ono to půjde! Mám tě moc ráda! :)

      Vymazat
  2. ahoj Domi, hodně síly a důvěry, vždyť víš, že jsi skvělá, chytrá a milá a všechno zvládneš :). Po pravdě, díky tvýmu článku jsem si teď uvědomila, že jsem na sebe poslední dobou taky přísná, takže díky a to mohl být jeden ze smyslů článku :)). Ale určitě je třeba myslet i na sebe a "nerozkrájet se", já mám upřímně problém právě opačnej, dost často se cítím jako sobec :D, ale sebevědomí si musí budovat myslím každý, je fakt těžký být tak akorát zdravě sebevědomý, ani arogantní ani "moc hodný"...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje milý Y, jsem ráda, že alespoň takový smysl pro tebe článek měl. Jsi úžasná a ty by ses měla denně chválit! :) Já bych zrovna řekla, že ty budeš taky takový ten strašně hodný jedinec a on je v tobě skrytej sobec. :D

      Vymazat
  3. Domi, je to proto, že se v týdnu prostě soustředíš na všechny kolem a doma o víkendu na sebe.. a proto sníš o všem tom velikém a dalekém..
    Věř, že se to časem srovná, když jen budeš trošku chtít :)

    OdpovědětVymazat
  4. Nesrovnávej se! Nevíš, co stojí za druhými, stejně jako oni netuší, jak složitá je tvoje cesta. Stejně jako o víkendu, tak i přes týden se soustřeď sama na sebe! S nikým jiným nebudeš žít tak dlouho jako sama se sebou. A tvoje psychika ti to hýčkání a "sobeckost" vynahradí a tisíckrát vrátí!

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Domi, já myslím, že je to normální. i já jsem na tom byla ve škole podobně...a srovnat se mi to povedlo až hluboko po dvacítce. Dočkej času...

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem přesně tohle měla na ZŠ, dokonce třeba když se mi něco líbilo v obchodě a máma byla dokonce v uvolení mi to cvaknout, tak jsem si to nekoupila, protože co by tomu řekli ve třídě (nebylo to třeba zrovna "IN". Sralo mě to, že jsem taková, takže přechodem na střední jsem se naopak proměnila do osoby, která všude a vždy prahne po originalitě a nechce bejt stejná jako ostatní, kašlu na lidi a i když mě samozřejmě často naštve nebo rozladí když mě někdo zdrbne, děje se mi to už tak často, že to hodím po pár minutách/hodinách za hlavu. Protože víš co... lidi, co maj potřebu mě řešit jsou většinou lidi, co sami nemaj moc co dělat.

    Takže Domi, ser na lidi a žij pro sebe. Až ti bude pětatřicet, tak si řekneš "Proč já trubka jsem se v mládí tak trápila kvůli lidem, když jsem se mohla bavit a užívat si studentská léta?" :)) Vždycky když tě přepadne ten pocit, že někdo něco dokázal a ty ne, tak si tu myšlenku hned zakaž a vzpomeň si, cos dokázala ty. Navíc ty do těch lidí nevidíš. Ono je sice super mít děsně dobrý známky nebo úspěchy všude možně, ale třeba ti lidi už nemaj štěstí v dalších věcech, třeba maj nemocnýho příbuznýho nebo rozpadlou rodinu, ... atd., a tím už se samozřejmě nikdo nepochlubí.
    A navíc.. na světě se děje tolik hroznej věcí.. přece tě nerozladí nějaký chybky nebo neúspěchy :) Hlavu vzhůru, holka, vždyť seš fajn!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je skvělej přístup! :) Možná jsem na tom měla začít pracovat už dřív a teď bych na tom mohla být úplně jinak.. Ale lepší pozdě než nikdy, že jo. :)
      Máš pravdu, nikdo nebude čekat, až se rozhodnu žít podle sebe.. A tuhle větu bych si v těch pětatřiceti řekla nerada..
      Děkuju za hromadu energie! :)

      Vymazat
  7. Moje zlatá Domi, moc Ti rozumím a mrzí mě, že se tak trápíš....

    Ale řeknu k tomu toto - neubírej si sil. Opravdu. Každý jsme originál. Ty, stejně jako ostatní. Nevyčerpávej se srovnáváním, protože při srovnání se nikdy objektivně nezobrazí všechna fakta.

    Některé věci, jako psala Kamush nám časem přijdou zbytečné (že něco je a není IN a takové ty žabomyší války), ale některé věci, které si ještě v duchu takto umocníme v malé drama, ty v nás mohou zanechat velké jizvy na duši.

    Proto si neubližuj, ale pracuj každý den na své sebedůvěře a na svých osobních hranicích.

    Napiš si, co všechno se Ti za život povedlo, i každou zdánlivou drobnost, pochval se, napiš co všechno máš na sobě ráda, v čem vidíš svoje silné stránky. Netrap se věcmi, které se nevyvedly, žádný učený z nebe nespadl. A někdy i to zlé je pro něco dobré.... člověka všechno posunuje. Dokonce i "pád na držku" je pohybem vpřed ;)

    Jestli to nejde jinak, prostě si ty kruté myšlenky zakaž a po každé, když neodoláš a budeš v duchu přemítat o srovnání a trápit se tím, že nejsi dost dobrá, řekni si STOP a navrch k tomu v duchu přidej jednu pochvalu pro sebe, z čeho u sebe máš radost. A nešiď to, pokaždé se zkrátka pěkně pochval, namáháš se pro ostatní, tak se posnaž i pro sebe - pro svého nejlepšího přítele :)
    Postupně hodinu za hodinou, den za dnem na tom pracuj. Nedovol nikomu (ani sobě), aby Ti bral sebedůvěru, protože pro život je dost důležitá.
    Jsi velice inteligentní, chytrá, cílevědomá, hodná, milá holka, nemáš sebemenší důvod si sama stavět vlastní soukromé duševní peklo.
    Já osobně jsem v procesu toho všeho taky, něco mi jde, na něčem ještě musím zapracovat (držení hranic), jak jsem tak zrovna tenhle týden zjistila :) Takže vidíš, je to běh na dlouho trať, ale stojí za to ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zlatíčko, Iw,
      měla bych se naučit jedno - myslet na sebe.. A taky si zapamatovat, že i ten pád na držku je pohyb kupředu a že by mě měl něco naučit..
      Děkuju moc! Jsi naprosto úžasná! :* Měla bych být sama sobě nejlepším přítelem a né tím nejdrsnějším kritikem..
      Určitě to stojí za to.. A čím dřív se to naučím, tím lépe pro mě. :) Hodně sil, zlatíčko! Ty jsi báječná a všechno zvládneš. <3

      Vymazat
  8. Něco podobného jsem taky měla.. Když jsem se rozhlédla kolem sebe připadali mi všichni lepší, hezčí, zajímavější.. Až časem jsem si uvědomila, že každý jsme orignál. Že to, co nejde mě, jde někomu jinému. A naopak. Že jsou věci, ve kterých jsem lepší než někdo jiný. I když to jsou třeba maličkosti. Ale život je i o tom umět se radovat z maličkostí! Umět si všude najít něco pozitivního!. Vím že se to vždycky hrozně dobře kecá a skutek utek, ale fakt to jde.. Jen to není hned a zadarmo. A ve výsledku - nejlepší je se s nikým nesrovnávat a soustředit se jen na sebe. Na svoje cíle a na to, jaký chceš život mít. Protože nikdo jiný než ty ho změnit nemůže ;o).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Denisko, děkuju za krásnej komentář. :) Neni co dodat, máš naprostou pravdu..:)

      Vymazat
  9. Každý má slabší chvilky, ale důležité je se umět postavit na nohy :-)
    Zvu vás všechny na mou Giveaway o voňavé ceny :-)

    OdpovědětVymazat
  10. No jo... Aspoň, že si tohle všechno uvědomuješ, i to je část cesty ven z toho začarovaného kruhu.
    A, i když to víš, stejně to napíšu, srovnávat se s druhými nemá vůbec cenu. Každý jsme nějaký. Od jisté doby si velmi silně uvědomuji, že každým člověkem stojí větší či menší tragédie, větší či menší bolest, větší či menší komplexy. Dívá se mi pak na lidi mnohem líp, mnohem shovívavěji. Asi to s tématem článku moc nesouvisí, ale to nejspíš nevadí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale souvisí, Aničko..:) Máš pravdu, děkuju..:)

      Vymazat
  11. Zlato nemysli na to, že jsi nějaká troska nebo tak. To teda rozhodně nejsi. Ještě nikdy jsem neviděla takovou holku, která by v osmnácti byla taková jako ty. Měla bys být vděčná za to, že jsi jaká jsi. Já jsem za to ráda! :)

    OdpovědětVymazat
  12. Jsem na sebe také velmi kritická. Nevím jak, ale v prváku jsem nabrala dobré známky. V určitých případech jsem měla dobré základy a jinde mě to zase bavilo, a proto jsem se do daného předmětu docela ráda učila. Jenže. Učitelé a spolužáci si na to zvykli. Zvykli si na to, že jsem "perfektní" a asi jsem pobrala všechnu moudrost(a logiku) světa, ale tak to není. Právě naopak. Ale jak už jsem napsala, učitelé mají nároky a u spolužáků nenávidím to, co dělají, když dostanu třeba 3. Ke všemu já jsem svým největším kritikem a to je taky nic moc. Řekla bych, že je to ještě horší než s těmi učiteli.
    Já se jak kdy "rozkrajuji". Často vyhodnocuji situaci. Budu od toho člověka někdy něco potřebovat? Je to člověk, který by mi také pomohl? Nejde za mnou jen tehdy, když něco potřebuje?... Podle těchto otázek se potom rozhodnu.

    OdpovědětVymazat