sobota 3. prosince 2016

S odletem přišla změna..

O tom, že můj život potřeboval razantní změnu jsem psala minule.. Odletu jsem se nemohla dočkat.. Na letišti v Praze jsem ještě pořád byla vysmátá.. Pas jsem nechala zkontrolovat toho nejhezčího ze všech přítomných policistů a říkala jsem si "Vidíš? A tohle tu necháváš. Blázne." Ale něco ve mně křičelo, že musím.

Krize nastala, když jsem vylezla z letdla v Londýně, vyzvedla si ten zatraceně těžkej kufr a zůstala stát v hale, kde měl být taxikář.. Ale nebyl.. Najednou jsem byla úplně sama. V cizí zemi, s celým svým životem ve dvou kufrech. A začala jsem pochybovat. Co když dělám chybu? Co když tady vůbec nemám být?

Třicet minut paniky ale pak vystřídala euforie, když jsem projížděla Londýnem a taxíkař vyprávěl, jak krásná je to země. Zase jsem si byla jistá v kramflecích.

Začátky byly těžký. Ale to je všeobecně známo.
Svůj život jsem musela změnit od naprostých základů. Musela jsem se naučit jinak stlát postel, jinak skládat nádobí do myčky, přijít na to, co se mi děti snaží sdělit.. Musela jsem pochopit, že najednou nemám zodpovědnost jenom za sebe..

Potřebovala jsem zapomenout na svoje problémy. Potřebovala jsem se dostat z tý hluboký černý studny, do který jsem spadla v Čechách.. Nechtěla jsem, aby mě někdo tahal. Věděla jsem, že tenhle boj musím vyhrát sama. Sama se sebou. Faktem totiž je, že sami sobě můžete chvíli lhát.. Ale když to budete dělat dlouho, sami se ztratíte.. A těžko se dostává ven..

I když jsem na začátku prolila hodně slz.. I když jsem kolikrát skoro balila kufry.. A přesvědčovala sama sebe, že by mi doma bylo líp, že by všechno bylo jednodušší.. Věděla jsem, že návrat do zajetých kolejí by mi akorát ještě víc ublížil.. Že bych možná sice oddálila tu obávanou chvílku, kdy se budu muset postavit čelem k pravdě.. Ale nic by to nevyřešilo..

A tak jsem se každou minutu, hodinu za hodinou, den za dnem rvala za to, abych se zase sama postavila na nohy.. Abych zase svůj život dostala tam, kde byl.. Někdy.. Někdy dávno..

A pochopila jsem, že je v pořádku být na dně, když ale víte, že tam nechcete zůstat, že se chcete zvednout.. Taky jsem pochopila, že i velký holky můžou brečet, ale že musí umět přestat.. Zjistila jsem, že člověk je ještě několikrát silnější, než si opravdu myslí.. A že nejvíc zabrat musí právě tehdy, když se cítí naprosto poraženej..

Konečně jsem se vykašlala na neustálý hlídání názorů ostatních.. Pochopila jsem, že můj život nežije nikdo jinej, žiju ho já.. A že ho mám jen jeden.. Že už mi nikdo nedá druhej pokus.. Tak že bych se měla sakra snažit, abych nemusela litovat.. Taky mi došlo, že nemůžu věčně čekat na někoho, kdo mi přinese štěstí.. Že bych se měla naučit mít ráda sebe, být šťastná sama a pak se o něj s někým podělit..

O tom, jestli mi to všechno vydrželo, jaká jsem teď a jací jsou policisté v Anglii.. Tak o tom zase v dalším článku. :)

Děkuju za Vás!
S láskou,

Vaše D. 

2 komentáře:

  1. Hezky napsáno! Mít sám sebe rád, a tím si vnést do života štěstí je to nejdůležitější (a možná taky nějtěžší), co se potřebujeme naučit. Chvíli to trvá, ale člověk se to naučí ;-) Těším na další článek ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klárko, líp bych to neřekla.. Moc děkuju! :)

      Vymazat