sobota 24. května 2014

A tak už všem došlo, že sportem se neuživím

V poslední době nějak nemám chuť psát recenze, i když mám nafocené fotky a v hlavě hrubý náčrt, nemůžu se dokopat k tomu, abych si k počítači sedla a něco sepsala. Na nějaké to kosmetické doporučení, nebo naopak nedoporučení si tedy budete muset ještě počkat. Protože je dnes sobota, rozhodla jsem se, že se vás pokusím trošku rozesmát. A kdy se člověk baví nejlépe? No přece u cizího neštěstí. :))

Nebudeme si nic nalhávat, na hodiny tělocviku jsem nikdy nechodila ráda. Při pokusech o přeskočení kozy nebo chůzi na kladině mě vždy sledovala celá třída a při sebemenší chybičce vyprskla smíchy. Nelíbí se mi fakt, že je určitý vzor toho, jak se má všechno dělat a když to dotyčný neumí, má za pět a hned by se měl cítit špatně. Má přece talent zase na jiné věci. 
Na základce jsem trpěla dojmem, že neumím vážně vůbec nic. A že sport fakt nebude pro mě. 

Asi v osmé třídě jsem ale objevila vášeň v běhu. Účastnila se několika soutěží ve sprintu a vážně mě to bavilo. Tehdy jsem já i moje rodina začala věřit, že by to se mnou nemuselo být tak špatný a že na mě možná někdy budou koukat v televizi jak na stupínku vítězů přebírám medaile. 

Poslední zranění, volejbalové, distorze kloubu prsteníčku 
Hodně rychle jsem je toho dojmu ale zbavila. 
To jsme takhle jednou na tělocvik místo tělocvikářky, která byla právě nemocná, dostali toho nejhezčího tělocvikáře na škole. Třída plná holek a jeden chlap? To vůbec nebylo špatný. Sfoukli jsme rychlou rozcvičku a zbytek hodiny hrály několik míčových her. 
Těžko říct, jestli jsem zrovna slintala nad  vysportovanou postavou tělocvikáře, nebo byla ve chvilkovém tranzu, ale na parketách v tělocvičně jsem se pěkně vymázla a o mně zakopla spolužačka. 
Po několika minutovém výbuchu smíchu všech přítomných začala má ruka nabírat stále větších rozměrů a zářila barvami. Podobně na tom byla spolužaččina noha. 
Druhý den jsme se ve škole sešly se sádrami. Já se zlomenou kostí v zápěstí a ona s výronem v kotníku. 

Moje maminka věřila, že to bylo jen chvilkovou nepozorností a že jednou ze mě opravdu bude ta světoznámá sprintérka. 
Osud se jí po druhé snažil přesvědčit o tom, že se to asi nepovede. Když mě spolužák při mém milovaném florbalu pěkně trefil do zápěstí a rozdrtil mi kloub. 

Stále jsme to ale nevzdávaly. 
Už i mamka mě na hodiny tělocviku nepouští moc ráda a v pondělí trne hrůzou při každém telefonátu, jestli náhodou nejsem v nemocnici. 
Posledně jsem se pustila do trénování volejbalu a hned jsem si vysloužila zranění vrcholových volejbalových hráčů, tedy distorzi kloubu na prsteníčku. 

A to byla ta doba, kdy mamince došlo, že vrcholová sportovkyně ze mě opravdu nebude a že v kanceláři to pro mě bude asi bezpečnější. Ještě jedno zranění a zařídí mi uvolnění z tělocviku, protože další hovor z nemocnice už by asi těžko rozdýchávala. 

Jednu dobu jsem i horolezčila, mohli jste mě spatřit na cvičných lezeckých stěnách a nebo i na skalách. Jestli maminka šílela z florbalu a běhu, tohle jí dostávalo do mdlob. Dokázala jsem si roztříštit kloub v zápěstí při florbale, co zvládnu na skále? No neměla radost. ;)

I přes všechny peripetie zatím stále navštěvuji hodiny tělocviku, ve volném čase se věnuji běhu a i ten florbal si ráda zahraju. :) 

A co vy a sport? :)

12 komentářů:

  1. No, to bude zkrátka rukama, já taky na tohle nemám žádný talent. Jediný sport, který mě celkem baví, je cyklistika. (A tanec, ale těžko tomu říkat sport... :D) A potom nějaké týmové sporty jako frisbee a ringo, to mi celkem šlo. :)
    Jinak ale přece běhat můžeš, většina popsaných zranění byla na ruce, s tím se běhat dá. Když budeš koukat na cestu a ne po chlapech. ;)) (Vtip, ale víš jak to myslím. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě ty týmové sporty nikdy moc nešly a vlastně je nemám moc ráda. Miluji ten svůj běh, florbal, i to lezení mě chytlo, cyklistika je taky fajn, ale jinak..? Nee..:))
      To já běhat budu pořád a neboj, budu dávat bacha ;)

      Vymazat
  2. Od mala nenávidim sport :D Asi to u mne zavinil tělák :D Jediný můj pohyb je tanec a nějaké cvičení :D Ale fotbal a jiné míčové hry bych si nikdy nezahrála :D Snad se už nezraníš!

    http://sugar--spice--nice.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tělák je prostě zlo! :D
      Děkuju, taky doufám, že už jsem si své zranění vybrala. ;)

      Vymazat
  3. Odmalička jsem nesnášela tělocvik. při přeskoku kozy jsem si zlomila ruku.... Jsem na tom ještě hůř než ty. Ani ten běh mi nešel a strašně mě píchalo na hrudi... Mně stačí procházky. Pěkně a čtivě napsáno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Procházky to jistí, Marcelko. :) Jsem proti školnímu tělocviku, ale je pravda, že nebýt jeho, dneska se většina dětí už sotva pohne.
      Děkuju! :*

      Vymazat
  4. Domi, taky nejsem zrovna talent od přírody :D. Tělocvik jsem nejvíc nesnášela poslední rok na základce, nám holkám byla přidělena nová tělocvikářka, které jsme později začaly přezdívat nacistka.. Ehm, moc lichotivé to není, když ona byla fakt šílená :D. Od té doby jsem se z jejích hodin už (snad) stihla zmátořit, nicméně sport stále není mojí silnou stránkou... Teď se snažím naučit svůj přístup zlepšit a zatím mi to nejspíš i jde :o). Je to hodně i o úhlu pohledu, mívala jsem ke sportu vyloženě odpor a teď už mě některé druhy i baví :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Deni, to je příhodná přezdívka pro většinu tělocvikářů..:D Ale já teď musím zaklepat, mám úžasného tělocvikáře, který oceňuje snahu a respektuje, když něco z nějakého pádného důvodu dělat nechceš. :)
      Tak to mě těší, že už se to daří líp, ono to půjde. :))

      Vymazat
  5. Tělocviky na základce byly peklo. Dodnes si pamatuju, jaké problémy mi dělaly kotouly (ale chvíli jsem se věnovala závodně volejbalu). Na střední jsem tělocvik proflákala u ping pongu a badmintonu a teď cvičím více než kdy předtím, kdyby vidělo mé já do budoucnosti, asi by to nepochopilo :D Jak jsem běh nenáviděla, tak ho teď miluju.

    Doufám, že jsi alespoň pojištěná, aby jsi z těch úrazů aspoň něco měla :D Dávej na sebe pozor ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky často své tělocviky trávím u ping pongu - vítej v klubu! :D Já jsem běhu věrná už dlouho, je to úžasný..:)

      Já jsem to do článku nechtěla psát "na plnou hubu" :D Ale pojištěná samozřejmě jsem :D Tak z toho něco káplo :D

      Vymazat
  6. Teda, trošku mi připomínáš mě :D taky jsem byla vždycky strašné tele, ale teď když dělám poledance, tak mi překvapivě jde. :)

    OdpovědětVymazat